Roku 1792 vyhlašuje Francie válku habsburskému císaři Františkovi. Francouzi překypují revolučním nadšením a jejich velitelé jsou vojáci ostřílení z bojů. V armádě habsburské monarchie je to naopak. Násilně odvedené vojáky komandují staří důstojníci se zaběhnutými zvyky. Více než válečná strategie a připravenost vojáků je zajímá, mají-li všichni správně zapnuté knoflíky. Josefu Václavu Radeckému (1766-1858), tehdy nadporučíkovi, se to vůbec nelíbí.

Pro armádu se zřejmě narodil. Velení posílá memoranda jak zlepšit její stav. Byrokratická Dvorská válečná rada ho proto považuje za protivného šťourala. Pitvání ve zbytečnostech je mu ale cizí. Chce především zlepšit stav armády. Kritizuje stáří velitelů. Servítky si nebere před nikým. Roku 1796 hodnotí devětačtyřicetiletého náčelníka štábu Zacha jako „pokročilejšího věku.“ Tehdy dvaasedmdesátiletý maršál Wurmser je podle něj „zcela vyžilý stařec, hluchý a bez vůle“. Kdyby tušil, že on sám povede svoje poslední velké tažení jako osmdesátiletý…

Celý článek: Epocha Plus

Joomla! konzole ladění chyb

Sezení

Informace o profilu

Využití paměti

Dotazy do databáze