Dne 2. prosince 2020 vyšel na blogu zajímavý článek našeho váženého patrona Prof. Ing. Akad. arch. Václava Girsy, vedoucího Ústavu památkové péče Fakulty architektury ČVUT, nazvaný Mariánský sloup ještě jednou – tentokrát z pohledu památkové péče.
S odstupem několika měsíců se v něm věnuje obnovenému mariánskému sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Velmi fundovaně v něm obhajuje technické kvality tohoto díla a přesvědčivě dokazuje, že nejde o pouhou napodobeninu, jak jej jeho odpůrci často označují, ale že se jedná o solidně, profesionálně provedenou vědeckou rekonstrukci architektury, završenou kopií sochařského díla.
Zajímavá je ale z našeho hlediska především část textu, kde profesor Girsa obhajuje obecně princip rekonstrukce neboli restituce zaniklých památek jako jeden z legitimních metodických přístupů památkové péče k dílům, které se nedochovaly, nebo jsou na hranici existence. Vysvětluje, že se jedná o přístup v západních zemích běžnější, u nás spíše s nevraživostí přijímaný.
Zde bych měl svůj příspěvek skončit, ale nedá mi pár poznámek na závěr. V poslední době se v některých odborných kruzích ohrnuje nos nad kopiemi sochařských děl, které jsou instalovány ve vnějším prostředí. Originál je prý nenahraditelný. Není-li již k dispozici, či na svém místě, raději prý zvolme novotvar. Zdá se, že pro některé představuje slovo kopie či rekonstrukce něco silně odpudivého. Podobně to bohužel zaznívá i od některých, kteří se dobrovolně přihlásili k ochraně starobylých památek, ale jejichž pozornost se v poslední době přesměrovala spíše na ochranu stavební produkce totalitního režimu a adoraci vyzývavých novotvarů.
Promiňte mi to, ale nedovedu si představit, že by fascinující soubor Braunových neřestí a ctností Hospitalu v Kuksu nahradila moderní umělecká díla. Nedovedu si představit, že by na Karlově mostě po dožití originálů skvělých sochařských děl jejich místo zaujaly modernistické plastiky. Nebo na místě kopie sousoší Géniů na průčelí Národního muzea. Nedovedu si představit, že by zmizely kopie barokních děl soch na kamenném mostě při vstupu do hradu Valdštejna a v řadě dalších míst a všude byly nahrazeny uměním 21. století. Nedovedu a nechci si takové absurdní věci představovat. A jistě nejsem sám. Novotvarem vše nenahradíš. Nic proti modernímu současnému umění, ale spolu s Hansem Christianem Andersenem můžeme říci „vše, kam patří“.
Jsem přesvědčen, že kopie, zejména dobře provedená kopie v ušlechtilém materiálu není bezcenná hmota, zavrženíhodná „nápodoba“. Kvalitní sochařská kopie uchovává trojrozměrnou informaci včetně detailů o podobě díla, které postupně zaniká. Přebírá do značné míry výtvarnou, urbanistickou, případně krajinnou roli originálu a časem získává i punc autenticity. Věrohodně obnovené dílo má schopnost přispět k uchování integrity, k posílení celistvosti historického prostředí. K uchování nebo posílení vzácné atmosféry místa, jehož je či bylo komponovanou součástí. Této schopnosti moderní umělecké dílo konkurovat bohužel nemůže.
Přiznávám, že je pro mě zcela absurdní představa obnovení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí formou jakéhosi novotvaru. Na miskách pomyslných vah by mělo být ověřené, uznávané umělecké dílo nadnárodního významu převáženo blíže nespecifikovaným, ještě ani nevzniklým dílem soudobým? Jistotu ověřeného proti absolutní nejistotě? Registruji občas názor, představu, že moderní dílo uměleckou úrovní srovnatelné s díly dávných mistrů vznikne automaticky samo od sebe. Zejména když se poskytne ničím neomezovaná důvěra nějakému úspěšnému současnému tvůrci. Jak bláhové. A jak od těch vyvolených a jejich přátel domýšlivé. Ne vrabec v hrsti a holub na střeše, ale holub v hrsti a vrabec letos nepřilétl.
Celý text si můžete přečíst na blog.aktualne.cz