Hlavní důvody pro obnovu pomníku:

  1. jedná se o krásné umělecké dílo ve své době nejvýznamnějších umělců činných v Praze a v Čechách: ideový návrh provedl ředitel pražské Akademie Christian Ruben, sochařské provedení bylo dílem bratří Josefa a Emanuela Maxů, situační návrh umístění pomníku a projekt soklu vypracoval architekt Bernhard Grueber. Šlo o první novodobý pražský pomník, který nebyl věnován panovníkovi nebo členovi vládnoucí dynastie. Jeho vybudování organizačně a finančně zaštítila prostřednictvím Krasoumné jednoty Společnost vlasteneckých přátel umění, jíž dodnes vděčíme mimo jiné za Akademii výtvarných umění a Národní galerii v Praze.
  2. svým měřítkem, definitivně určeným pro vybrané místo na Malostranském náměstí, tvořil dokonalou urbanistickou dominantu náměstí. Byl obrácen směrem jižním, hleděl na tzv. Královskou cestu, hlavní komunikaci ze Starého Města na Pražský hrad. Jak bylo napsáno, v tomto smyslu byl posledním sochařským dílem galerie soch na Karlově mostě. Kompozice pomníku vědomě navazuje na barokní Brokoffovo sousoší sv. Františka Xaverského.
  3. sousoší připomíná památku českého šlechtice Josefa Václava hraběte Radeckého z Radče (Josef Wenzel Radetzky Graf von Radetz), potomka zchudlé předbělohorské šlechty. Jeden z jeho předků, kanovník Václav z Radče, byl v době Václava IV. ředitelem stavby pražské katedrály, kde se zachoval jeho středověký sochařský portrét z parléřovské dílny. Hrabě Radecký se vlastním úsilím vypracoval na proslulého vojevůdce habsburských armád. Již koncem 18. století bojoval pod Laudonem proti Turkům a Prusům. Jako náčelník generálního štábu spojeneckých vojsk, jimž velel další český šlechtic Karel Schwarzenberg, se podílel významnou měrou na porážce Napoleona v „bitvě národů“ u Lipska 1813.
  4. V letech 1848/1849, kdy byl guvernérem rakouské Lombardie, bránil toto území proti útokům sardinského krále Karla Alberta podporovaného Francií a Garibaldiho povstalci. Ve své době byl všeobecně oslavován, vyznamenáván všemi tehdejšími monarchy, oceňován literaturou, hudbou, historiky i novináři. V tomto smyslu šířil věhlas českých vojáků, srovnatelný jen s pověstí Jana Žižky, jehož byl Radecký ostatně velkým obdivovatelem. Byl představitelem úspěšné obrany, útočné války nevedl. Nikdy nezapomněl na svůj český původ ani na mateřskou řeč.
  5. Je pochopitelné, že na konci Velké války (1. světové) vyústilo válečné utrpení na frontách i v zázemí ve snahu malých slovanských národů včetně Čechů opustit jejich dosavadní „širší vlast“, habsburskou monarchii a dosáhnout plné národní samostatnosti. Vlna nadšení a odplaty následující bezprostředně po rozpadu Rakouska–Uherska s sebou nesla i akce zaměřené proti jeho kulturnímu a myšlenkovému dědictví předků. Radeckého památník tehdy naštěstí nebyl poškozen, ale díky zásahu českých kultivovaných osobností té doby jen rozebrán a uložen do lapidária Národního muzea.
  6. V naší současné době již nalézáme cestu k objektivnímu pochopení vlastních dějin, resp. ke kritickému smíření se se svou minulostí. Nejsou bez zajímavosti slova Františka Palackého, podle nichž by rozpad rakouské říše a vznik malých slovanských států měl za následek jejich pohlcení „pruským militarismem“ a „ruským imperialismem“. Obojí náš národ ve 20. století skutečně zažil a stálo jej to více utrpení a krve nežli jeho domnělé „úpění“ pod rakouským jhem. Obnovení pomníku maršála Radeckého, od časů husitských největšího vojevůdce českého rodu, v té souvislosti může být návratem hrdosti na významné osobnosti minulosti a jejich dobový význam.
  7. Štít, na němž stojí vítězný válečník, symbolicky drží příslušníci různých zbraní monarchie, které můžeme symbolicky považovat za zástupce jednotlivých národů střetávajících se na válečných polích doby. Vojáci padlí ve válkách 19. století dosud nemají společný symbolický památník. Proto navrhujeme umístit na pomník text vycházející z ideového odkazu maršála Radeckého, laskavého ke svým vojákům a vždy kavalírského k vojákům protivníkovým: Památce všech obětí válek devatenáctého století Ve smrti smířeni.

Ing. arch. Jan E. Bárta, spolupráce prof. PhDr. Vít Vlnas a doc. PhDr. Zdeněk Hojda