Jeden z nejúspěšnějších domorodých vojevůdců je charakteristický tím, že jej většina domorodců ani nezná. Pomáhal totiž Habsburkům a Habsburkové jeho služby nezapomněli. Nezbavili jej ani poct, ani majetku, ani života. A pocty nesbíral jen od Habsburků, ale i od jiných panovnických dvorů. Čeští domorodci jej znají jen skrze vtipné poznámky svých literátů. Některé víceméně laskavé od Smoljaka a Svěráka (český pomahač Habsburků), některé drsně posměvačné jako od Jaroslava Haška.
Stejně jako jiný pomahač Habsburků, Albrecht z Valdštejna, se dostal do děl uměleckých velikánů. Kromě Haška si jej již za jeho života všiml král valčíků Johann Strauss a složil k jeho oslavě pochod. Hašek mu pochod nesložil, z jeho poznámek vyplývá, že se jednalo o jakéhosi senilního dědka, který je dáván za vzor vojákům prohnilé rakouské armády. A tak tento opravdu poslední významný český vojevůdce, který dosáhl úspěchů na válečném poli, má sice svou sochu v hlavním městě Rakouska, ve Vídni, ale v Praze mu ji zbourali.
Slavný český vojevůdce má od soboty v Sedlčanech na Příbramsku pamětní desku. Radecký je na ni zachycen v přilbici s kanony a dělovými koulemi. Deska byla odhalena při příležitosti 250. výročí jeho narození.
Polní maršál Jan Josef Václav hrabě Radecký z Radče se narodil 2. listopadu 1766 v Třebnici nedaleko Sedlčan ve staré české šlechtické rodině. Zemřel 5. ledna 1858 v Miláně a dožil se tak úctyhodného věku 91 let. Na sobotním ocenění má velkou zásluhu Spolek Radecký a jeho předseda Jan Bárta.
Bylo načase, je potřeba přestat uvažovat v takovém zastydlém rádoby obrozeneckém duchu, že jsme tři sta let trpěli pod Habsburky a všechno, co se stalo za Rakouska, bylo fuj fuj. Historie nezná kdyby, ale dovoluji si tvrdit, že případné vítězství protestantů na Bílé hoře by znamenalo tuhou germanizaci českého národa, kdežto výhra katolické strany jí zabránila.
Polní maršál Radecký byl rodem Čech, ale za svoji širší vlast považoval Rakousko. A jí také oddaně sloužil. Česky však mluvil docela dobře a traduje se o něm, že ovládal všechny jazyky monarchie a s vojáky se bavil v jejich rodných řečech. To v té době bylo normální a Češi tehdy brali jako samozřejmý fakt, že jsme součástí habsburské monarchie. Dokazují to i lidové písně z 19. století z dob bojů proti napoleonské Francii a z rakousko-pruské války z roku 1866, ve kterých se o rakouských vojácích zpívalo jako o našich.
Málokdo o sobě může říci, že porazil slavného císaře Napoleona a Radeckému se to podařilo. V roce 1813 byl v bitvě u Lipska náčelníkem štábu spojeneckých vojsk, kterým velel polní maršál Karel Schwarzenberg. Radecký však tehdy v hodnosti polního podmaršálka připravil brilantní bitevní plán, který vedl k Bonaparteho porážce. Později se vyznamenal v letech 1848 – 49, kde více než osmdesátiletý uštědřil několik porážek sardinskému králi Karlu Albertovi, který se svým vojskem vpadl na rakouské území.
Třebnický rodák patří bezpochyby k nejlepším českým vojevůdcům v historii a zaslouží si velké uznání. Cením si postoje sedlčanské radnice, která se svým činem přihlásila k jeho odkazu. Věřím však, že toto není poslední ocenění velkého vojevůdce a brzy přijdou další, které mu navrátí čest a slávu. Spolek Radecký usiluje o návrat jeho velkolepého pomníku na Malostranské náměstí v Praze a já věřím, že se to jednou podaří.
Ve středu 2. listopadu 2016 vyšla v Lidových novinách úvyha Zbyňka Petráčka, který vyzdvihl význam osobnosti maršála Radeckého a poukázal na to, že dnešní Evropě velmi chybí osobnost jeho formátu.
Před 250 lety se narodil pilíř nadnárodní integrace
Jméno Radecký dnes vyvolává jen nostalgii po zašlých časech nebo odpor k tomu, co se paušálně hází do šuplíku „Habsburkové, sudeťáci, reakcionáři“. Anebo v praktické rovině spor o navrácení pomníku na pražské Malostranské náměstí. Josef Václav Radecký z Radče by měl však vyvolávat i pestřejší asociace. Nejenom zůstává zřejmě jediným polním maršálem narozeným v Česku. Ale především byl pilířem posledního vzepětí nadnárodního habsburského impéria. Byl – coby v jádru muž 18. století – ztělesněním zemského a nadnárodního vlastenectví.
Po celý život dokládal, v čem má nadnárodní impérium a loajalita k němu smysl. Zažil ještě poslední války s Turky, když impérium hájilo Evropu jako výspa Západu. Byl strůjcem vítězství nad Napoleonem u Lipska, tím i poměrů, kdy impérium bylo protiváhou Německa a kotvou evropské stability na sto let. Ale v roce 1848 porazil revolucionáře v rakouské Itálii (tak jako Windischgrätz v Praze a Jelačič ve Vídni a Budapešti), a to se neodpouští, že.
Dnes ovšem nemá valný smysl kádrovat maršála Radeckého podle evropských norem 21. století. Větší smysl může mít tato otázka: Má Evropská unie svého Radeckého? Má v Bruselu či velkých národních metropolích osobnost, jež je povznesena nad národní řevnivosti a přitom dokáže nadnárodní integraci (tehdy se říkalo impérium, dnes se říká Unie) tvrdě bránit? Dokáže hájit její vnější hranici? Dokáže v případě potřeby zakročit proti rebelům, jak se teď s oblibou říká, kteří pod pěknými hesly vypouštějí džiny islamismu, či naopak domácích etnických a národoveckých zájmů?
Právě toto je v Evropské unii a jejích členských státech problém. Veřejnosti se nabízejí buď lídři, kteří se zaklínají nadnárodní myšlenkou, ale představa hájení území či jen vnější hranice Unie je přivádí k šílenství. Anebo takoví lídři, kteří sice brojí proti hrozbě ruské revanše i otevřené vnější hranici Unie, ale při slovech nadnárodní integrace jim naskakuje kopřivka. Maršále Radecký, kde jsi?
Dozvěděl jsem se za své letošní návštěvy měst pražských, že se v takovém domečku na Kampě má konat diskuze o možnosti znovupostavení pomníku polního maršála J.J.V. Radeckého. Jelikož je řečený vojevůdce a jeho doba v širších souvislostech předmětem i mého zájmu, vypravil jsem se tam také. Nevelký sál jsem zastal slušně obsazený diskutujícími pány a dámami, z nichž někteří se stavěli k eventualitě obnovení pomníku kladněji, jiní vznášeli námitky, aniž by se hned dopouštěli kategorických soudů. To chápu. Každá věc má své háčky a je zdrávo ji uvážiti ze všech stran, než vyřkneme definitivní ANO či NE. Dobře výřečný mladý muž nalevo ode mě - později jsem se dozvěděl, že jím nebyl nikdo menší než předseda české Strany zelených, pan Matěj Stropnický – takovými ohledy netrpěl. Měl ve věci znovuzřízení Radeckého pomníku své nepochybné jasno a co nejrázněji je odmítl, hojně se ve své řeči oháněje slovem pravda. To, přiznám se, nemám rád; on už Pilát z Pontu nevěděl, co jest pravda, a neví to přesněji ani nikdo jiný, mě samého nevyjímaje.Pokoušel jsem se mu naznačit, že nejde o pravdu, nýbrž o jeho momentální názor, dnes takový a za deset, dvacet let jiný, ne-li opačný... marně. Ale moje chyba; měl jsem vědět, že s majetníky pravd je zhola zbytečné se hádat, k svému pádu na nos musí dozrát sami.
Reakce na článek Trable s Radeckým, zaslaná emailem redaktorovi LN P. Zídkovi 7.3.2016.
Vážený pane redaktore, se zájmem jsem si přečetl ve Vašem Archivu LN příspěvek k debatě o případném návratu pomníku Josefa Václava hraběte Radeckého na Malostranské náměstí. Ve svém zamyšlení polemizujete s některými texty z webu Spolku Radecký Praha.
Máte pravdu – Radecký se proslavil za Napoleonských válek, ale co víc, on již před tím bojoval proti Francouzské revoluci a ještě před tím, pod Laudonem, proti Turkovi. Pak velel pevnosti Olomouc, potlačoval jedno z povstání onoho roku 1848 – 49 (italské) a nakonec dožil jako, prý oblíbený, generální guvernér Lombardska. Zajisté byl také loajálním vojevůdcem – dokonce postupně pěti císařů. Byl tak dobrý vojevůdce, že byl jedním z autorů Napoleonovy porážky u Lipska 1813.
V Lidových novinách 3. března vyšel článek redaktora Petra Zídka, který odmítá obnovení pomníku maršála Radeckého. Naši reakci si můžete přečíst zde.
Proč bychom měli ve 21. století vztyčovat pomník maršála, který se proslavil za napoleonských válek a svou největší hvězdnou hodinu zažil při potlačování italských národních aspirací v letech 1848 a 1849?
Plánovaná revitalizace pražského Malostranského náměstí vzkřísila debatu o návratu pomníku maršála Radeckého, který zde stál od roku 1858 více než šedesát let. Zastánci této ideje, kteří se před pěti lety sdružili do Spolku Radecký Praha, argumentují především uměleckými kvalitami pomníku z dílny bratří Maxů. „Špičkové sochařské dílo"se navíc dochovalo tedy s výjimkou šestimetrového žulového podstavce - v Lapidáriu Národního muzea, takže jeho opětovné vztyčení by nebylo složité.
Vážený pane magistře, dovolte mi pozdravit Vás z Prahy a krátce reagovat na Váš dopis redakci Lidových novin.
Jako učitel dějepisu víte, že mluvíme-li o maršálu Radeckém, pohybujeme se v první polovině 19.století, se všemi tehdejšími spontánními projevy české loajality k Římské a pak Rakouské říši, také s do té doby nevídaným všestranným rozvojem zemí Koruny české. Radecký byl toho všeho samozřejmou součástí. Období po Vídeňském kongresu bylo, díky schopnostem knížete Metternicha a také jeho vojenského kolegy Radeckého, obdobím v podstatě mírovým až do roku 1848. Pak začínala povstání (tradičně nejprve ve Francii), rodil se do té doby neznámý nacionalismus. V Itálii především probíhala válka mezi královstvím Sardinským, podporovaným Francií, a Rakouským císařstvím. Takže Radecký tam vykonával službu, nebo chcete-li profesi, kterou si dávno vybral – válčil proti útočícím nepřátelům. Nevím kolik životů bylo v Itálii zmařeno, možná opravdu tisíce. Opakuji ale – byla válka, v ní často někdo zemře, že ano. Určitě víte, že Radecký nedovoloval plenění dobytých měst a vesnic, že netrestal civilní obyvatele, pokud dodržovali stanovená pravidla, navíc na svoji dobu výjimečně pečoval o svěřené vojáky a důstojníky. Jeho význam právem opěvuje Svatopluk Čech.
Dne 1. března vyšel v dopisech čtenářů v Lidových novinách příspěvek od učitele Miroslava Soukupa v reakci na článek historika historika Zdeňka Lukeše z 27. 2. stavící se pozitivně k možnosti obnovení Radeckého pomníku. Lukešův článek „Nejkrásnější parkoviště světa? Poslanecký plácek v centru Prahy zrušte!“ si můžete přečíst na webu Lidovky.cz. Panu Soukupovi vadí role maršála Radeckého v Itálii a nepovažuje obnovení pomníku za vhodné:
Dostali jsme co proto od pana Nickelliho (viz zde), hodně dostal vynadáno i pan redaktor Oppelt, ale nejvíc chudák hrabě Radecký! A pěkně od plic: pan Oppelt blábolí, my jsme fanatici monarchismu, nepřátelé demokracie a svobody, kolaboranti a zrádci českého národa (to je síla, co!), maršál Radecký byl prý generálem vraždění, krvavým psem italské revoluce a italovrahem.
Co s takovým tvrzením? Pokusme se komentovat jen některé pasáže:
Uveřejňujeme zde plné znění; v deníku Metro byl text redakčně krácen.
Milý pane Nováku, citát z Ottova slovníku je přesný – co je na něm ale negativního? Maršál Radecký pocházel z historické české šlechty, jeho povoláním byla armáda a vzhledem k dobovým souvislostem tedy také válka. Samozřejmě hájil zájmy Rakouska, a tedy samozřejmě i zájmy českého království. Jeho podíl na boji proti francouzské revoluci a na porážce uchvatitele Napoleona byl obrovský. Pak v létech 1848 – 1849 háji legitimní zájmy naší vlasti v Itálii. Jak známo, byl skvělým velitelem, stratégem, ale i „otcem vojáků“ – viz Svatopluk Čech „Ve stínu lípy“. Staral se především o blaho svých vojáků bez ohledu na jejich národnost, vždy chránil v co největší míře majetek a životy civilistů v místech válečných konfliktů. Byl i vojenským teoretikem a psal i sociologické úvahy o budoucnosti, jak ji sám viděl.
Do současné polemiky o pomníku maršála Radeckého se zapojili i čeští národovci, již uveřejnili ve svých Českých národních listech výrazně odmítavý článek o osobnosti maršála Radeckého, který je dle nich mordýřem svobodomyslných Italů a figurou našich odvěkých utlačovatelů.
Na stránkách deníku Metro pokračuje polemika o osobnosti maršála Radeckého a oprávněnosti návratu jeho pomníku na Malostranské náměstí, rozpoutaná vyjádřením M. Stropnického. Tento dopis čtenářky vyšel v úterý 29. září:
Habsburská monarchie nebyla žádným zlem, a to ani pro Čechy. Byla nezbytnou součástí evropské mocenské rovnováhy zajišťující mír, jak uznal i Palacký. Za svou účast v bojích proti Napoleonovi si Radecký zaslouží vděk.
Co se Itálie týče, nezvítězil nad italským národem, ale nad armádou sardinského krále Karla Alberta, který chtěl nepokoje využít k vlastním mocenským cílům. Radecký jej porazil v zájmu vnitřními problémy zmítané habsburské monarchie, čímž se zasloužil o stabilizaci jednoho z hlavních pilířů Evropy.
Proč by nemohl mít sochu na Malostranském náměstí? A je tak těžké si uvědomit, že v mnoha případech bojovali habsburští vojáci za Čechy? Ve Vídni na náměstí Hrdinů je sousoší, Marie Terezie obklopená svými vojevůdci. Kolik z nás už napadlo položit k němu věnec s díky za to, že české země nebyly rozděleny mezi německé státy?
V rámci polemiky na stránkách deníku Metro byl 23. září uveřejněn dopis čtenáře pana M. Nováka k článku redaktora Roberta Oppelta:
Dobrý den, rád bych reagoval na páteční sloupek pana redaktora Roberta Oppelta pod názvem Máme se bát Radeckého? A hned na začátku budu citovat z části hesla Radecký z Radče v Ottově slovníku kapesním z roku 1908: „… stal se v roce 1805 generálmajorem v Itálii, učinil plán k bitvě u Lipska, roku 1831 jmenován velitelem rakouské armády v Lombardsku-Benátsku, roku 1836 pol. Maršálkem. Zvítězil roku 1848 nad vojskem sardinským u Custozzy, roku 1849 u Mostary a Novary porazil Piemonťany a dobyl Benátek.“
Radecký vždy úspěšně hájil mocenské zájmy Rakouska a válčil i proti Italům, snažícím se o sjednocení své země. Vznik Československa v roce 1918 nebyl zdaleka samozřejmost, ale předcházelo mu nesmírné úsilí a velké oběti, a proto se pokládalo za nevhodné, aby na význačném místě Prahy stála socha Radeckého, který podobné snahy Italů krvavě potlačoval. Někteří Češi se i za počínání Radeckého Italům omlouvali.
Nedávné odmítavé vyjádření náměstka primátorky Stropnického k možnosti obnovy pomníku maršála Radeckého v rámci chystané rekonstrukce Malostranského náměstí vyvolalo zajímavou polemiku na stránkách deníku Metro.
V pátek 18. září návrat pomníku podpořil ve svém sloupku redaktor deníku Metro Robert Oppelt:
Náměstek primátorky Matěj Stropnický se 16. září vyjádřil proti obnovení pomníku Maršála Radeckého v souvislosti s rekonstrukcí Malostranského náměstí. Na serveru Eurozprávy k tomu vyšel článek Stropnický: Pomník Radeckého na Malostranské náměstí nevrátíme, v němž je citováno Stropnického vyjádření: Já si myslím, že návraty habsburských pomníků do veřejného prostoru nejsou úplně na místě. Vzhledem k tomu, jak je rekonstrukce naplánována, tak my bychom jako hlavní město ke 100. výročí vzniku republiky přispěli k oslavě habsburské monarchie, což si nemyslím, že by bylo nejlepší.
Nur selten kommt was besseres nach („Jen zřídka následuje něco lepšího poté“ – císař František Josef I.)
Stával v Praze na Malostranském náměstí pomník polního maršálka J. J. V. Radeckého z Radče, ale už nestojí; podobně jako mariánský sloup na náměstí Staroměstském byl odstraněn po říjnovém převratu roku 1918, kdy, jak známo, pravda zvítězila a lid český svrhl habsburské jho. K čemu nám pomníků národní potupy, že, nač třísetletého ujařmení připomínat! I bylo slávy a jásotu, na hlavě hlava, na praporu prapor, jak praví básník. Dějiny se pak všelijak motaly a převalovaly, až se domotaly do našich dnů a není už tak zcela zřejmé, jaká pravda vlastně zvítězila a jestli je nad čím jásat. Krátkých dvacet let republiky Československé, pak šest let žádné pod Hitlerovým pantoflem, pak dvouapůlleté intermezzo Benešova preludia k nekonečným čtyřiceti letům pod pantoflem pro změnu sovětským, pak znovunabytá suverenita, z níž ani po pětadvaceti letech ne a ne vyvanout puch komunistické demoralizace… stálo to za to, tatíčku Masaryku, osvobozovat se? Nebylo této zemi, tomuto národu lépe – snad dokonce svobodněji, neboť prapor nezávislosti ještě není totéž co svoboda – za onoho požehnaného půlstoletí mezi kanonýrem Jabůrkem a Josefem Švejkem? Může si o starém Rakousku-Uhersku každý myslet co chce, nelze mu ale upřít, že bylo hrází proti imperiální rozpínavosti jak německé, tak i ruské. Hráz byla zbořena a povodeň, jednou hnědá, podruhé rudá, zalila zemi českou, jejíž vůdcové si asi měli před tím bezmála už stoletím lépe rozmyslet, co pouštějí z řetězu. A ještě není všem dnům konec.
Náš vážený patron, historik Jiří Rak, poskytl rozhovor internetovému deníku Aktuálně.cz u příležitosti vystavení českých korunovačních klenotů na pražském hradě.
Zmiňuje mimo jiné problém přepisování historie, jehož svědky jsme byli ve 20. století několikrát, a následkem je ztráta historické kontinuity. V rozhovoru se věnoval jak bourání pomníků, tak vymazávání velkých postav z českých dějin, když se zrovna nehodily: Mariánský sloup, pomník Radeckého, všechny ty památky na Rakousko jsme zbourali také, jsme totálně vyprázdnění, nemáme se k čemu hlásit. A tím se obloukem vracím na začátek - jediné, co nám zbylo, je ta česká koruna, ta proplula dějinami vítězně. Hlásili se k ní katolíci i protestanti, staročeši, mladočeši, všichni. (...) Podívejte se na třeba Francii, kolik ta má tradic! Keltskou, křesťanskou tradici ludvíkovskou, tradici revoluční Francie i tu konzervativní monarchistickou tradici. Všechno to dokázali integrovat. A tohle my nedovedeme, tady je všechno postaveno proti sobě, až to někdy vypadá, jako by český panteon měl vyměřený počet míst, a když tam chceme dodat nového velikána, musíme někoho jiného vyšoupnout. Francie se dnes hlásí ke svaté Janě i k Voltairovi. Kdežto my vždycky někoho škrtneme.
Jak jsme slíbili, zjišťovali jsme, jakými argumenty hodlají odpůrci obnovy Mariánského sloupu (jsou shodní s odpůrci obnovy pomníku maršálu Radeckému, překonávání jejich odporu tedy čeká v budoucnu i nás). Uveřejňujeme výtah z témat, probíraných na semináři SPaS, o kterém píšeme v minulé zprávě. A ponecháváme bez komentáře, kterých pro dospělé moudré lidi zajisté netřeba.
J. E. Bárta
Pokud jde o historické souvislosti šlo o obvyklý protestantsko-masarykovsko-komunistický výklad událostí okolo Bílé Hory a postavení sloupu, věci mnohokrát vyvrácené; ale politicky se asi někomu hodí.
Byla jedna výzva z pléna, pokud bude sloup postaven, aby byl znovu stržen (nejedná se o přípravu trestného činu a to v organizované skupině? Na to je vyšší sazba…/pozn. autora/)
Co se chystá, alespoň v nejbližší době: 25. dubna se má jit na veřejné zasedání zastupitelstva Prahy, vystupovat proti Mar. sloupu, prosadit buď při schvalování programu, nebo v interpelacích otázku Mariánského sloupu. Asi bychom měli zorganizovat protiakci?
5..května má v katedrále sv. Víta sloužit Duka mši za televizi - připravují narušení bohoslužby, transparenty - zpočátku skrýt, aby nebyli vykázáni, v průběhu rozvinout. Arcibiskupství poinformuji. Interpretují tak jako by ČT měla být zasvěcena kat. círk. a tomu chtějí zabránit.
Podpisují Petici proti obnově Mariánského sloupu pokud bude mít 1.000 podpisů, musí ji zastupitelstvo projednat (nechtělo by to protipetoci, i když Duka byl v únoru proti?) Musíme zvážit a konzultovat.
Naříkají si na rekatolizaci mládeže, to mne překvapilo, nic takového napozoruji. Celá jedna generace je prý už ztracená a dějepis se učí v katolickém a prohabsburském duchu (Pekař). Další nářky na výuku dějepisu, dokonce na to, že se vyskytují názory, že kdyby zůstalo RU pohromadě, nemuseli jsme zažít ani Hitlera, ani tzv. komunismus. Tohle říkala Procházková.
Byly vysloveny obavy, že veřejnou zakázku může magistrát obejít, pokud dostane Mar. sloup jako dar.
Procházková opět přirovnala obnovu Mariánského sloupu k obnově Stalinova Pomníku.
Oslava republikánství Masaryka, hnůj na Habsburky, v tomto smyslu standard.
Procházková se chlubila, že před 11 lety napsala článek do novin (ukázala ho, ale nebyl vidět název novin), že v případě obnovy je třeba sloup zničit a navrhla helikoptéru s nákladem rychle tuhnoucí hmoty, kterou by svrhla na sloup a proměnila ho v obelisk. Dnes ale navrhuje jako lepší protestní akce a obnově sloupu zabránit.
Církevní restituce je třeba zrušit - musí o to bojovat už jen ateisti, nekatolíci jsou uplaceni podílem na restitucích, Mariánský sloup proto unesou.
Hlavní důvod ke zrušení círk. restitucí ale je, že katolíci budou mít peníze, budou provozovat školy, i pro chudé a tak rekatolizovat Čechy.
Známá odpůrkyně hledání historické pravdy paní Lenka Procházková svolává seminář, na kterém hodlá po svém způsobu znectít obnovu Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Je nám známo, že z podobných nacionalistických, až šovinistických pozic bojuje proti našemu záměru obnovy Radeckého pomníku. Podle jejího nejedlovsko-nacionálního pohledu na české dějiny je to všechno flanďácké a habsburské nenáviděné smetí.
Jsou i další, Svaz bojovníků za svobodu např., který též hájí starobolševické vidění české minulosti. Škoda, že i některé protestantské kruhy vidí v obhajobě Karlova mostu proti Švédům negativní čin, neboť tito žoldnéři najatí protestanským panovníkem měli k nám prý přinést náboženskou svobodu. Takový pohled v současnosti, kdy bychom se měli stmelovat na základě křesťanského ekumenismu, je vskutku prazvláštní. Naopak spíš legrační je ta „vlastenecká“ nenávist k Habsburkům – vždyť jsme byli součástí jejich říše od bitvy u Suchých Krut 1278, tedy celých 640 let (pravda, s krátkými přestávkami), a díky jim (také s výjimkami) jsme se např. nestali součástí Velkoněmeckého řešení v 19. století. Domnívám se, že nelze ustupovat nacionalisticky tendenčnímu výkladu českých dějin, démonizaci podunajské monarchie a Habsburského rodu; k tomu patří i prosazení myšlenek na obnovu Mariánského sloupu i pomníku Radeckého. V dalším se seznamte s textem váženého pana Pejřimovského, velmi erudovaného znalce dějin.
Na závěr slibuji, že pokud získáme obsah tezí, které bude pí. Procházková hlásat, rádi vás s nimi seznámíme a doufejme, že se společně dobře pobavíme.
Jan E. Bárta, předseda o.s. Radecký 1766 – 2016.
Náboženský Mariánský průvod Prahou v sobotu 4. května 2013
Nábožensko-historický průvod za obnovu Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze je prakticky jedinou platformou pro vyjádření zájmu věřících občanů o jeho obnovení.
Dokud nebude sloup na svém místě, dokud lidé neuznají, že tehdy udělali chybu a nebudou toho litovat, nemůžeme doufat, že překonali naši nedávnou minulost a že nás tento starý hřích nestáhne zase dolů. Rozumíme tomu tak, že sloup je nejen symbolem našeho návratu ke slušnosti a tradicím křesťanské Evropy, ale především, že vyrovnání tohoto dluhu může naší zemi dát teprve naději, že opět neupadneme do područí, ať už tupého násilí a bídy z východu nebo konzumního ateismu ze západu. Kardinál Tomášek ( Bradna J., Kavička K., Praha, Mariánský sloup na Staroměstském náměstí, Velehrad 2008, ISBN 978-80-86157-23-8).
V prosinci 2012 vyšla na vojenskohistorických stránkách Palba.cz obsáhlá studie o životě maršála Radeckého. Její autor, vystupující pod jménem Pátrač, uvedl jako impuls k jejímu sepsání negativní reakce Československé obce legionářské a Českého svazu bojovníků za svobodu na možnost obnovení pomníku maršála Radeckého na Malostranském náměstí v Praze. Zatímco legionáři osobnost Radeckého nevybíravě odmítají poukazem na jeho „rakušáctví“, autor studie se rozhodl podrobně poukázat na význam Radeckého jako velké osobnosti evropského významu, na kterou by náš národ měl být hrdý.
Vážení návštěvníci našich stránek, dovolte, abych se pokusil shrnout nejnovější debatu nejen o Pomníku, ale podobně i o Mariánském sloupu. V této rubrice DISKUSE naleznete řadu příspěvků, věcně argumentujících ve prospěch obnovy obou artefaktů, také ty texty odpůrců, ke kterým se nám podařilo se dostat. Pokud naleznete čas a zájem, posuďte prosím stav polemiky sami.
sešli jsme se ve středu o páté před pražským magistrátem, abychom tiše a důstojně, jak si přál náš svolavatel pan arch. Bárta z občanského sdružení Radecký 1766-2016, dali najevo, že vedle odpůrců znovupostavení Mariánského sloupu a pomníku maršála Radeckého, kteří měli z Betlémského náměstí přijít k magistrátu průvodem, zde jsou také zastánci návratu těchto kulturních skvostů na místa, která jim právem náleží.
Ve večerních hodináchdne 12. června 2012 jsme se dozvěděli, že 13. června na 16 hodin se před Betlémskou kaplí sejdou odpůrci obnovení pomníku maršála Radeckého a Mariánského sloupu na Malostranském a Staroměstském náměstí. Údajně půjdou účastníci za zpěvu husitských písní (dle deníku METRO) z Betlémského náměstí k magistrátu na Mariánské náměstí, kde plánují předat primátorovi svůj protest. Místopředseda Občanského sdružení Radecký 1766 – 2016 rozeslal po internetu výzvu, aby se příznivci obnovy obou pomníků sešli na Mariánském náměstí v 16. hod. a svojí přítomností dali najevo své opačné mínění. Tato informace včetně výzvy byla příjemci dále rozesílána a objevila se např. na webových stránkách http://www.promonarchii.cz/ . Dne 13. června v 7,50 hod. odvysílala ČT 24 rozhovor s místopředsedou Občanského sdružení Radecký 1766 – 2016 Ing. Arch. Janem Bártou a organizátorem protestu.
Ve středu 13.6.2012 v 7,50 přinesl zpravodajský kanál ČT 24 názorový střet mezi zástupci příznivců a odpůrců umístění sochy maršála Jana Josefa Václava Radeckého z Radče (1766-1859) zpět na Malostr. náměstí, ač kvůli inženýrským sítím a kolejím i refýži tramvaje by měla znovu stát o kus dál, než původně, a to blíž kostelu sv. Tomáše.
Přesto je proti návrhu ing. arch. Jana Bárty a spol., řešenému citlivě s ohledem na dnešní stav i potřeby tohoto malebného náměstí, odpor ze strany občanského sdružení Veritas, zastupovaného v televizní debatě p. Zdeňkem Zacpalem.
posíláme Vám znění „Petice proti výstavbě pomníku rakouského maršála Radetzky von Radetz“, jejíž originál s 260 podpisy podal dne 30.5. 2011 na Úřad Městské části Praha 1 (Vodičkova 18, 11568 Praha 1) a dne 31.5. 2011 na Magistrát hlavního města Prahy Obvodní výbor Českého svazu bojovníků za svobodu Prahy 9.
K otázce obnovaní mariánského sloupu na Staroměstském náměstí se vyjádřila také VERITAS (historická společnost pro aktualizaci odkazu české reformace), která byla mimo jiné za pořádáním protestního průvodu proti pbnově mariánského sloupu i pomníku maršála Radeckého dne 13. června 2012.
