Jiří Paroubek reaguje na články Karla Schwarzenberga (viz zde) a našeho předsedy Jana Bárty (viz zde); pokračuje tak polemika, kterou na stránkách Lidových novin rozpoutal pan Paroubek svým článkem "Kdo jsou čeští vojevůdci".
Dovolím si reagovat na dva články pánů Schwarzenberga a Bárty, kteří usilují o navrácení sochy rakouského maršála Radetzkého von Radetz na Malostranské náměstí, tedy jedno z hlavních náměstí Prahy. Z tohoto místa byl Radetzkého pomník odstraněn začátkem roku 1919, prostě proto, že byl symbolem staré habsburské monarchie. A nová Československá republika se naprosto rozešla s rakousko-uherskou tradicí a způsobem vládnutí.
Domnívám se, že pomníky se mají stavět lidem, kteří něco udělali pro náš stát, pro veřejné blaho nebo vynikli v nějakém oboru a tím byli prospěšní národu a českému státu. Nevím, v čem byl rakouský maršál Radetzký prospěšný pro český stát. Byl to jistě velmi schopný voják sloužící rakouské monarchii a zájmům vládnoucí dynastie. I J. Bárta připouští, že Radetzký „…v letech 1848 -1849 skutečně bránil území náležící v té době Rakousku a oddálil sjednocování Itálie…“. No, ale o to právě jde. Byl to člověk, vycházející z feudálně-aristokratické tradice, který potlačoval národně osvobozenecké hnutí v severní Itálii. V zásadě, jako schopný vojevůdce, oddálil o téměř dvacet let sjednocení Itálie. Nechci příliš polemizovat s tím, zda rakouská monarchie byla „zatuchlá“ či nikoliv. Podle obou pánů ovšem nikoliv.
V uplynulých dnech se na stránkách Lidových novin rozvinula polemika Jiřího Paroubka (viz zde) a Karla Schwarzenberga (viz zde). Protože se přímo týká hlavního cíle našeho spolku, obnovy poníku maršála Radeckého, zareagoval také náš předseda Jan Bárta a jeho text taktéž otiskly Lidové noviny.
Karel Schwarzenberg na stránkách Lidových novin odpovídá na článek Jiřího Paroubka věnovaný úsilí o obnovu Radeckého pomníku.
Jiří Paroubek publikoval v Lidových novinách opravdu zábavný článek (Kdo jsou čeští vojevůdci… LN 23. května). Zastává v něm názor, že čtyři sta let českých dějin, kdy jsme byli součástí habsburské monarchie, bylo v historii našeho národa něčím cizorodým a nepatřičným. To je opravdu zajímavý pohled. To jsme tedy byli po celou tu dobu hňupové.
Posuzovat naše dějiny jen pohledem převratu v roce 1918 znamená jejich naprosté nepochopení. Samozřejmě Jiří Paroubek používá fráze té doby, jako „stará a prohnilá monarchie“. Celkem vzato to ale byl spořádaný právní stát a neměli bychom zapomínat na to, že během 19. století v rámci právě tohoto státu nastal kromobyčejný vzestup českého národa. Musíme si uvědomit, že v 18. a po většinu 19. století se Češi samozřejmě cítili jako občané monarchie. O tom svědčí bohaté literární záznamy a také podílení se na politickém dění tohoto státu.
Někdejší premiér a předseda ČSSD Jiří Paroubek se opět zapojil do debaty o obnově pomníku maršála Radeckého článkem "Kdo jsou čeští vojevůdci" v názorové rubrice Lidových novin. Citujeme z článku:
Ve všech průzkumech veřejného mínění se ukazuje, že dějinně období, na které jsou dnešní Češi nejvíce hrdí, se jmenuje první Československá republika. Sice ne explicitně, ale implicitně z toho vyplývá, že i dnešní generace Čechů si uvědomují, že 300 let (vlastně dokonce 400 let) existence Čechů v habsburské monarchii bylo pro historii národa něčím cizorodým a nepatřičným. Řekněme si otevřeně, že za první republiky se bralo vše, co je úzce spojeno s bývalou rakouskou monarchií, jako něco, k čemu není možné se hlásit a co je v rozporu se vznikající republikánskou tradicí.
Snaha, že by se za první republiky vrátil na „své" původní místo na Malostranském náměstí někdejší pomník maršála Radeckého z Radče, ze kterého byl po vzniku republiky odstraněn, nebyla vůbec myslitelná. Nyní myslitelná zřejmě je. Nikdo z velkých mužů první republiky, ať už to byl Masaryk, Beneš, Švehla, či Klofáč, by nedostal nápad o něčem takovém vůbec uvažovat. Tedy, uvažovat o návratu pomníku rakouského vojevůdce, vlastně kondotiéra, který byl původem z českého šlechtického rodu, celý život sloužícího zatuchlé monarchii. A mluvícího celý život převážně německy (je otázka, zda česky vůbec uměl).
Prostě nepsaným politickým pravidlem první Československé republiky, na kterém se shodla zdrcující většina představitelů tehdejšího státu, byl naprostý rozchod se starým Rakouskem a jeho tradicí. A také se všemi symboly staré, prohnilé habsburské monarchie.
Halo noviny pondělí 16. srpna 2021, autor Mojmír Grygar. Z textu citujeme:
Karel Schwarzenberg se již delší dobu pokouší přesvědčit veřejnost, že se má na Malostranské náměstí vrátit památník Radetzkého, který byl v roce 1919 odstraněn podle zákona Československé republiky o zákazu soch a znaků rakouské monarchie.
Schwarzenberg při lobbování za Radetzkého pomník útočí na vlastenecké city veřejnosti tím, že prý Češi mají být hrdi na velkou osobnost svých dějin. Radetzky však nikdy nehájil českou věc, vždy věrně bojoval za císařský trůn, a monarchisté mu za zásluhy o Rakousko, zejména za krvavé potlačení revoluce roku 1848, postavili pomník……… Maršál Radetzky a Felix Schwarzenberg se narodili v Čechách, ale byli do morku kostí oddáni rakouské monarchii. Pokus hovořit o Radetzkém jako o českém vojevůdci nemá dnes jiné zdůvodnění, než rehabilitovat Rakousko, ukázat monarchii v příznivém světle, líčit ji jako stát, ve kterém se slovanským národům, zejména Čechům, žilo dobře a neměli důvod zakládat samostatný stát……… Nepřijatelnému pokusu obnovit Radetzkého pomník nasazuje korunu skutečnost, že Němci po obsazení Československa zamýšleli v rámci germanizace Prahy obnovit Mariánský sloup a Radetzkého pomník. Začátek války tyto plány odkázal na poválečnou dobu…………..Kdo prosazuje uskutečnění těchto plánů, objektivně plní plány německých nacistů – okupantů. Symboliku soch nelze zakamuflovat.
Komunistické noviny se vyjádřily a šly na to opravdu po leninsku, revolučním slovníkem, jako obvykle bez ohledu na časové i jiné souvislosti, bez znalosti základních dat.
Dne 10.07.2021 byl deníkem Mladá fronta Dnes zveřejněn rozhovor s historikem Zdeňkem Munzarem z Vojenského historického ústavu pod názvem „Radecký uměl i to, co se nedokázal naučit Napoleon“ (s. 12). Zdeněk Munzar je spoluautorem výpravné publikace S bohem za císaře a vlasť – čeští důstojníci ve válkách let 1848-1849. S ohledem na omezený rozsah tiskového formátu však došlo k jeho zkrácení (autorsky schválenému).
Další článek z tábora odpůrců vyšel v časopise Argument. Historik Jiří Malínský komentuje plány na obnovení pomníku maršála Radeckého, přičemž staví Radeckého památku jako symbol dějin našeho státu z doby monarchie do opozice proti myšlence první československé republiky, zosobněné pomníkem historika Ernesta Denise, jenž stál na Malostranském náměstí v letech 1928–1940.
Kdo vlastně hrabě Josef Václav Antonín František Karel hrabě Radecký z Radče (1766–1858) byl? Potomek starobylého českého rodu se postupně vypracoval na jednoho z předních rakouských vojevůdců (mj. porazil Napoleona Velikého v bitvě národů u Lipska) a na konci života proslul vítězstvími nad italskými revolučními vojsky, která zhruba o deset let zpozdila italské národní sjednocení; to se stalo skutkem až po bitvě u Hradce Králové (1866). Patří mezi elitní osobnosti habsburské i habsburskolotrinské éry, v Rakousku je uctíván, a i k nám proniklo povědomí o Radeckého pochodu (Radetzki Marsch). V tomto pomyslném panteonu patří k osobnostem typu Evžena Savojského, admirála Franze von Holuba, Marie Terezie, Josefa II., Leopolda II., syna Františka Josefa I. korunního prince Rudolfa, ministra vnitra Alexandra Bacha či císařovny Alžběty. Ztělesňuje historickou tendenci, která je přímo protikladná zakládací myšlence našeho státu, jak ji ztělesnila Masarykova Washingtonská deklarace (1918).
(...)
A tak jsme svědky dalšího našeho bytí na dějinné křižovatce. Čemu dát přednost – prvorepublikové revoluci nebo dějinně zasutému habsburskému období, jež pro naše země vedle nepopiratelných, až drtivých civilizačně kulturních regresů znamenalo do velmi limitované míry i znovuvzkříšení národa proti opakovanému vídeňskému nesouhlasu a neskrývanému odporu, nebo jasnému hlasu našich legií a odkazu Velké francouzské revoluce, jak ji ve svém životním díle ztělesnili vedle mnoha jiných Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš a Milan Rastislav Štefánik?
Veřejná debata o obnovení pomníku maršála Radeckého přináší rozmanité podněty. Jak informoval Pražský deník, aktivistka Pavla Picková zaslala dopis představitelům městské části Praha 1, ve kterém vyjadřuje svůj odpor proti obnovení pomníku.
Někteří zastánci instalace pomníku věří, že onen v německém prostředí vyrostlý rakouský maršál, který, když mu v bitvě hodně teklo do bot, zavelel vojákům i česky, přispěl k jakémusi zviditelnění Čechů. Méně se však uvádí, že mnohým jiným poslouží instalace pomníku jako prostředek k vyřizování si účtů se skutečnými či domnělými ideovými odpůrci, (...)
Je podivné, že v dnešní době, kdy se na jedné straně mluví o demokracii a v médiích se zapovídají násilné akce, se má na jednom z hlavních náměstí země oslavovat někdo, kdo přispíval ke zvyšování mezinárodního napětí a dá se z některých stran označit za katana nebo masového vraha,
Článek dále cituje také některé zastupitele Prahy 1, z nichž někteří jsou obnovení pomíku nakloněni více, jiné méně.
Spolu s Janem Žižkou z Trocnova patří polní maršál hrabě Josef Václav Radecký z Radče k nejlepším českým vojevůdcům všech dob. Oba byli skvělí a nepřáteli respektovaní vojáci.
Doufám, že postupně budou vznikat nejrůznější připomínky na vynikajícího vojenského velitele rakouské armády v celé České republice a na pražské Malostranské náměstí se vrátí jeho monumentální socha. Jsem rád, že v celé zemi se již konají nejrůznější vzpomínkové akce na jeho počest. Tato významná osobnost české historie si ocenění zaslouží.
Na webu Art Antiques vyšel zajímavý článek historičky umění Kateřiny Kuthanové, shrnující historii stavby pomníku maršála Radeckého a pražskou pomíkovou tvorbu 19. století obecně, avšak stavící se kriticky k úsilí o jeho obnovu, přičemž pomník kriztizuje jak z uměleckého hlediska (motiv pozvedání maršála na štítě), tak z důvodu jeho neaktuálnosti pro dnešní dobu. Níže některé zajívavé pasáže:
Předseda našeho spolku Ing. Arch. Jan E. Bárta, odpovídal v rozhovoru pro Konzervativní noviny o pomníku maršála Radeckého a možnosti jeho návratu při chystané rekonstrukci Malostranského náměstí.
S odstupem několika měsíců se v něm věnuje obnovenému mariánskému sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Velmi fundovaně v něm obhajuje technické kvality tohoto díla a přesvědčivě dokazuje, že nejde o pouhou napodobeninu, jak jej jeho odpůrci často označují, ale že se jedná o solidně, profesionálně provedenou vědeckou rekonstrukci architektury, završenou kopií sochařského díla.
Zajímavá je ale z našeho hlediska především část textu, kde profesor Girsa obhajuje obecně princip rekonstrukce neboli restituce zaniklých památek jako jeden z legitimních metodických přístupů památkové péče k dílům, které se nedochovaly, nebo jsou na hranici existence. Vysvětluje, že se jedná o přístup v západních zemích běžnější, u nás spíše s nevraživostí přijímaný.
V Orientaci Lidových novin vyšla 21. listopadu 2020 rozsáhlá esej Davida Lancze na téma osobnosti Josefa Václava hraběte Radeckého z Radče a jeho pomníku z roku 1858. Dobře napsaná a informativní i pro ty, kdo zatím neznají tento výsek českých dějin v 19. století, neboť měl být po roce 1918 zapomenut.
Vladimír Mertlík se v časopise Reflex v rubrice Zpětné zrcátko zamýšlí nad osobností Josefa Václava Radeckého z Radče u příležitosti 254. výročí jeho narození.
Vedení metropole rozhodlo o rekonstrukci Malostranského náměstí, jehož součástí býval před 101 lety nádherný pomník maršála Radeckého, nejslavnějšího českého vojevůdce. Malicherné spory o jeho přínos českým dějinám, trvající více než sto let, byly na začátku odstranění pomníku a jsou i příčinou nechuti ho na místo vrátit. Kdo byl maršál Radecký? Jak jej vnímá historie dnes v den narozenin 2. listopadu (1766)?
jedná se o krásné umělecké dílo ve své době nejvýznamnějších umělců činných v Praze a v Čechách: ideový návrh provedl ředitel pražské Akademie Christian Ruben, sochařské provedení bylo dílem bratří Josefa a Emanuela Maxů, situační návrh umístění pomníku a projekt soklu vypracoval architekt Bernhard Grueber. Šlo o první novodobý pražský pomník, který nebyl věnován panovníkovi nebo členovi vládnoucí dynastie. Jeho vybudování organizačně a finančně zaštítila prostřednictvím Krasoumné jednoty Společnost vlasteneckých přátel umění, jíž dodnes vděčíme mimo jiné za Akademii výtvarných umění a Národní galerii v Praze.
svým měřítkem, definitivně určeným pro vybrané místo na Malostranském náměstí, tvořil dokonalou urbanistickou dominantu náměstí. Byl obrácen směrem jižním, hleděl na tzv. Královskou cestu, hlavní komunikaci ze Starého Města na Pražský hrad. Jak bylo napsáno, v tomto smyslu byl posledním sochařským dílem galerie soch na Karlově mostě. Kompozice pomníku vědomě navazuje na barokní Brokoffovo sousoší sv. Františka Xaverského.
sousoší připomíná památku českého šlechtice Josefa Václava hraběte Radeckého z Radče (Josef Wenzel Radetzky Graf von Radetz), potomka zchudlé předbělohorské šlechty. Jeden z jeho předků, kanovník Václav z Radče, byl v době Václava IV. ředitelem stavby pražské katedrály, kde se zachoval jeho středověký sochařský portrét z parléřovské dílny. Hrabě Radecký se vlastním úsilím vypracoval na proslulého vojevůdce habsburských armád. Již koncem 18. století bojoval pod Laudonem proti Turkům a Prusům. Jako náčelník generálního štábu spojeneckých vojsk, jimž velel další český šlechtic Karel Schwarzenberg, se podílel významnou měrou na porážce Napoleona v „bitvě národů“ u Lipska 1813.
V letech 1848/1849, kdy byl guvernérem rakouské Lombardie, bránil toto území proti útokům sardinského krále Karla Alberta podporovaného Francií a Garibaldiho povstalci. Ve své době byl všeobecně oslavován, vyznamenáván všemi tehdejšími monarchy, oceňován literaturou, hudbou, historiky i novináři. V tomto smyslu šířil věhlas českých vojáků, srovnatelný jen s pověstí Jana Žižky, jehož byl Radecký ostatně velkým obdivovatelem. Byl představitelem úspěšné obrany, útočné války nevedl. Nikdy nezapomněl na svůj český původ ani na mateřskou řeč.
Je pochopitelné, že na konci Velké války (1. světové) vyústilo válečné utrpení na frontách i v zázemí ve snahu malých slovanských národů včetně Čechů opustit jejich dosavadní „širší vlast“, habsburskou monarchii a dosáhnout plné národní samostatnosti. Vlna nadšení a odplaty následující bezprostředně po rozpadu Rakouska–Uherska s sebou nesla i akce zaměřené proti jeho kulturnímu a myšlenkovému dědictví předků. Radeckého památník tehdy naštěstí nebyl poškozen, ale díky zásahu českých kultivovaných osobností té doby jen rozebrán a uložen do lapidária Národního muzea.
V naší současné době již nalézáme cestu k objektivnímu pochopení vlastních dějin, resp. ke kritickému smíření se se svou minulostí. Nejsou bez zajímavosti slova Františka Palackého, podle nichž by rozpad rakouské říše a vznik malých slovanských států měl za následek jejich pohlcení „pruským militarismem“ a „ruským imperialismem“. Obojí náš národ ve 20. století skutečně zažil a stálo jej to více utrpení a krve nežli jeho domnělé „úpění“ pod rakouským jhem. Obnovení pomníku maršála Radeckého, od časů husitských největšího vojevůdce českého rodu, v té souvislosti může být návratem hrdosti na významné osobnosti minulosti a jejich dobový význam.
Štít, na němž stojí vítězný válečník, symbolicky drží příslušníci různých zbraní monarchie, které můžeme symbolicky považovat za zástupce jednotlivých národů střetávajících se na válečných polích doby. Vojáci padlí ve válkách 19. století dosud nemají společný symbolický památník. Proto navrhujeme umístit na pomník text vycházející z ideového odkazu maršála Radeckého, laskavého ke svým vojákům a vždy kavalírského k vojákům protivníkovým: Památce všech obětí válek devatenáctého století Ve smrti smířeni.
Ing. arch. Jan E. Bárta, spolupráce prof. PhDr. Vít Vlnas a doc. PhDr. Zdeněk Hojda
V Deníku N před časem vyšel komentář Ondřeje Táborského, který se vyjadřuje k probíhající stavbě sochy Marie Terezie na Praze 6 a uvažovanému návratu maršála Josefa Václava Radeckého na Malostranské náměstí z extrémně levicových pozic, a tedy oba pomníky nepříliš překvapivě hodnotí velmi negativně. Ostatně posuďte sami, níže část textu věnovaná pomníku maršála Radeckého:
Pokud idea kamenné adorace habsburské panovnice vyznívala před několika lety jako upatlaná připomínka posametové snahy o „návrat do Evropy“, pak v současné době strhávání soch předmoderních symbolů nerovnoprávnosti působí již vyloženě jako obskurnost.
Projevem určité nostalgizace časů dlouhého devatenáctého století je umístění pomníku Josefa Václava Radeckého z Radče zpátky na Malostranské náměstí. Za myšlenkou navrátit jej na původní místo stojí totiž nejen politická vůle, ale také někteří historici, uměnovědci a památkáři. V nemalé míře jde o vynikající vědce starší generace, pro které byla jistá míra rehabilitace pozůstatků monarchie v devadesátých letech formou demytologizačního tažení vůči zažitým představám třísetletého úpění pod habsburským jhem. Jenže i jejich boj znamenal svým způsobem mytologizaci. Není žádným tajemstvím, že vojevůdce českého původu byl nejenom oporou vládnoucí dynastie, ale též jedním z potlačitelů revoluce roku 1848/49 v severní Italii.
Odsunutí Radeckého pomníku do sbírek Národního muzea proto nebylo mstou na maršálovi, ale vymazáním znaku nespravedlivého systému vlády. Oné formy moci, která za první světové války poslala miliony lidí na smrt v zákopech a na šibenicích nebo je odsoudila k doživotnímu traumatu a zmrzačení. Když lidé po roce 1918 tyto symboly minulé nadvlády odstraňovali, činili tak s nadějí na větší respekt k lidskému životu a touhou po rovnosti bez privilegií. S představou, že na každém z nich jako občance a občanovi záleží stejným způsobem.
Pomníky jsou díly značně reduktivními, mnohdy zatlačují do pozadí možné poklesky na straně zobrazovaného. V tomto ohledu je podobnost starého maršála s Ivanem Stěpanovičem Koněvem, jehož pomník Praha 6 nedávno odstranila, více než zřejmá. Radecký byl hrdinou pro vládnoucí dynastii a její elity, avšak zápornou postavou pro italskou občanskou společnost. Koněv je hrdinou boje proti nacismu, ale negativní figurou pro Maďarsko, kde v roce 1956 potlačil povstání. Oba měli zjevný talent na efektivní výkon násilí v službách vládnoucích.
Proč ovšem současná politická reprezentace pokračuje v podpoře zobrazování archaického výkonu moci, a ne občanské společnosti, kterou by podle předvolebních hesel měli reprezentovat? Již na první pohled je zřetelná tendence k oslavě osob a kultů monarchistických. Po vztyčování kamenných a kovových poct reprezentantům první republiky a různých odbojů jako by nazrál čas jít hlouběji do minulosti. Takovýto návrat k předdemokratickému lze přitom nahlížet jako určitou formu nostalgizace období, které chtěli naši předchůdci zapomenout, tak jako se my pokoušíme vymazat dobu šedivých aparátčíků.
...
Nicméně pomníky nevyjadřují jenom náš vztah k minulosti, ale i očekávání od budoucnosti, respektive naše současné hodnoty, na kterých chceme budoucnost vystavět. Jakákoliv úvaha o novém veřejném objektu by se proto měla odvíjet od vědomí, že mocenské postavení v dějinách nebylo založené na vyvážené reprezentaci všech složek společnosti. Nejde o to, že bychom měli ze svých dějinných vyprávění odstranit feudály, ale abychom se vyhnuli potřebě umisťovat je do společného prostoru. Setkávat se totiž každý den s vizuálním ztvárněním představitelů minulé moci by mohlo vytvářet ošidnou iluzi, že jen privilegovaná osoba může být přínosem.
Historik fotografie Pavel Scheufler napsal v roce 2017 pro časopis Reportér Magazín zajímavé zamyšlení nad jedním krásným snímkem pomníku maršálka Radeckého na Malostranském náměstí od Františka Fridricha z roku 1863, v němž přibližuje i osobnost Josefa Václava Radeckého a umělecké kvality jeho pomníku.
Jméno maršálka Radeckého v národě, z něhož vzešel, stále žije. Znovu a znovu se připomíná, že sice byl považován za jednoho z nejlepších vojevůdců a vojenských strategů 19. století, ale že ,,sloužil Habsburkům, což je minus”. Uvedené tvrzení je stejně naivní a ahistorické, jako chtít po Karlovi IV., aby byl ateista. Výročí Radeckého si na podzim 2016 připomněla Olomouc, kde byl načas velitel pevnosti, Sedlčany, kde se poblíž na zámku v Třebnici narodil, i Praha, kde byl postaven -a posléze odstraněn- pomník. Ve Vídni jezdecká socha vojevůdce stojí dodnes a vidíme ji na druhém snímku.Co vlastně pomník v Praze zobrazuje, jak pomník číst? Pomůže nám k tomu Kronika královské Prahy od Františka Rutha z roku 1904, kde na s. 691 čteme: ,,Socha Radeckého, 2.84 m vysoká, stojí na štítě, neseném od 8 vojínů (dělostřelce, myslivce, pěšáka, štýrského střelce, husara, námořníka, hulána a serežána).… Do r. 1884 byl český nápis na straně zadní; na výměnu tu tehdy mnozí prý hubovali… Pomník ulit byl v Norimberce z ukořistěných děl sardinských, jež daroval císař; váží 100 centův a stál 97 971 zl. 69 kr.“ Vojáci tedy zosobňují podstatné zástupce tehdejší armády a současně ilustrují jednotu mnohonárodnostní říše. Dělostřelec je Čech, dobrovolník z Tyrol, serežán je jihoslovanský typ. Vojevůdce má maršálskou hůl a vítězný prapor z válek o Lombardii. Postavy také symbolizují oblibu Radeckého mezi prostými vojáky. A u nejvyšších nadřízených zas byly oceňovány jeho výsledky, produkt jeho mimořádného vojenského talentu, odvahy řešit situace i překvapivě a nekonvenčně. Jako talentovaný voják z českého rodu neměl jinou možnost než sloužit ,,několika císařům”…
(...) Žádný jiný pomník v Praze nebyl za éry monarchie fotografován tak často jako ten věnovaný Radeckému. Je zajímavé porovnávat různá stanoviště fotografů. Všechny známé záběry zachycují pomník zepředu, od pohledu vojevůdce, takže postavy vojáků vzadu unikají pozornosti a dokonce se v popisech liší jejich počet (7 nebo správně 8). Snímek Františka Fridricha byl pořízen odvážně z nadhledu a náleží k těm nejpůsobivějším. Po převratu v roce 1918 byl pomník zahalen, aby neurážel kolemjdoucí, a koncem roku 1919 rozebrán. Žulový podstavec se čtyřmi bronzovými tabulkami s lokalitou bitev (Verona, Vicenza, Custozza, Novara) byl zničen, hlavní bronzová část byla přenesena do lapidária, kde je dodnes. (...)
Historik a filosof Petr Hlaváček před časem ve svém komentáři pro Forum 24 výstižně shrnul důvody, proč by bylo dobré obnovit pomník maršála Radeckého, a to v reakci na souhlasné rozhodnutí Rady městské části Praha 1 a v kontextu dalších „pomníkových“ kauz poslední doby.
Pražské sochy a pomníky vzbuzují vášně, a to je dobře, neboť polemika o národní paměti a její demonstraci ve veřejném prostoru je obzvláště v Česku velmi potřebná. Komunitní paměť, ať už národní, regionální nebo městská, samozřejmě není totožná s tím, čemu říkáme historiografie čili dějepisectví, byť i to je jedním z jejích důležitých zdrojů. Spor o sochy a pomníky, pokud není svévolným vandalismem, je legitimním občanským zápolením o formování současnosti a budoucnosti. Občanským nasazením o to, jaký étos bude ve společnosti a jejích elitách převažovat.
(...)
Pokud by snad měl být Radecký někomu trnem v oku jakožto prohabsburská provokace, pak je třeba taktně připomenout, že v roce 2003 se bez většího zájmu veřejnosti vrátila pod baldachýn Krannerovy kašny na Smetanově nábřeží v Praze kopie bronzové jezdecké sochy posledního římského a prvního rakouského císaře Františka (II.) I., jehož hlavu zdobí česká svatováclavská koruna. Pomník byl odhalen 30. května 1850 z iniciativy českého zemského sněmu, ovšem socha od roku 1919 rovněž odpočívala v Lapidáriu Národního muzea.
(...)
Císař a král František je již „na svém místě“, proč tedy ještě vracet maršála Radeckého? Možná i proto, abychom si konečně ujasnili, že dějiny české státnosti neskončily 8. listopadu 1620 bitvou na Bílé hoře, ani nezačaly znovu a zázračně jásotem 28. října 1918. Třeba si pak odpustíme i ono občasné nedůstojné fňukání nad údajně „malým českým národem“, zmítaným dějinami či velmocemi, abychom se stali sebevědomým politickým národem…
Jestli se odvážíme vrátit maršála Radeckého na piedestal, klidně u toho můžeme bez ironie a švejkování citovat preambuli Ústavy České republiky, jejíž autoři dobře věděli, že český stát rozhodně nevznikl až 1. ledna 1993: „My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé…“
Despekt spojený s českým pohledem na vojenské řemeslo respektive na české válečnictví, nebýval vždy pravidlem. To je obecně známo. Ve zkratce by se dalo říci, že čím dále do minulosti, tím jsme v tomto směru na tom byli lépe.
Máme také ve své historii známé, a i okolním světem uznávané bojovníky. Bojovníků nepřemožitelných, tedy těch, o kterých to platí beze zbytku, je však málo, dokonce i ve světovém měřítku.
Karel Schwarzenberg pokračuje v polemice o Josefu Václavu Radeckém a jeho významu pro české dějiny. Ve své odpovědi na text Jiřího Paroubka velmi výstižně vysvětluje, proč bychom v rámci objektivního pohledu na dějiny neměli odmítat období Habsburské monarchie.
Bývalý premiér Jiří Paroubek se vložil do veřejné debaty o obnově pomníku maršála Radeckého, když na svém blogu na Aktuálně.cz 19. srpna publikoval reakci na článek Karla Schwarzenberga o Radeckém v Lidových novinách.
V Hospodářských novinách dne 5. února 2020 vyšel rozhovor s knížetem Karlem Schwarzenbergem a kromě mnoha politických otázek se také dotkl problematiky pražských pomníků, Mariánského sloupu i pomníku maršála Radeckého.
V Praze se teď debatuje o tom, zda se má na Staroměstském náměstí obnovit mariánský sloup. Je z toho taková verbální občanská válka. Současné městské zastupitelstvo už souhlasí. Na které straně jste vy?
Samozřejmě jsem pro. Sloup svrhl před sto lety opilý Franta Sauer. A tvrdil, že je to symbol habsburské nadvlády. Přitom sloup byl postaven na památku těch, kdo zachránili Staré Město před Švédy. Ti dobyli Malou Stranu, odnesli všechny památky, sochy z Valdštejnské zahrady. Staré Město se bohudíky ubránilo. A obrana proti Švédům, to nebylo jen císařské vojsko, ale i studenti pražské univerzity, židovská obec… Člověk musí znát dějiny.
Evangelíci nejsou sloupem nějak nadšení, a to je ještě eufemismus.
Cením si jich, hlavně Českých bratrů. Ale ten postoj je omyl.
Proč vlastně pořád válčíme o pomníky? Válčíme o Koněva, o mariánský sloup. O pomníky z dob, které jsou dávno pryč.
Žijeme legendami. Věříme jim. Třeba v jednom historickém časopise vyšel před pár dny text o Žižkovi s titulkem Největší český vojevůdce. Z vojenskohistorického hlediska to jistě byl nadaný partyzánský vůdce. Ale největší český vojevůdce byl Josef Václav Radecký z Radče. Jenže my ho odmítáme, protože sloužil císaři pánu. A komu měl asi v devatenáctém století sloužit?! Byl to přitom Čech jak poleno.
Na zpravodajském Echo24 vyšel článek, který se ve velmi vstřícném duchu věnuje plánům na obnovu pomníku maršála Radeckého (po aktuálním úspěchu ve věci Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí) a cituje také předsedu našeho spolku Ing. arch Jana Bártu. Článek zmiňuje také aktuální pozitivní postoj některých politiků k návratu pomníku, například zastupitele Jana Wolfa nebo náměstka primátora pro územní rozvoj Petra Hlaváčka, který připomíná vysokou estetickou hodnotu sochy, i souhlas od ředitele Národního muzea Michala Lukeše k zapůjčení sochy a její okopírování.
Sotva utichla napjatá diskuze okolo návratu Mariánského sloupu na pražské Staroměstské náměstí, znovu se vynořila myšlenka na obnovení pomníku maršála Josefa Václava Radeckého z Radče. Socha českého šlechtice, vítěze v Bitvě národů u Lipska, stála do roku 1921 na Malostranském náměstí a s jeho místem se počítá i po plánované rekonstrukci celého prostoru. Podle architekta a předsedy spolku Jana Bárty se spuštění kampaně plánuje na duben. Očekává však, že podobně jako u diskuze o návratu Mariánského sloupu se zvedne velká vlna nevole některých kritiků.
v katalogu výstavy Habsburské století 1791-1914, Praha 2004
Návrh na zřízení pomníku maršála Radeckého v Praze podal ředitel Akademie výtvarných umění Christian Ruben. Jeho iniciativu oficiální místa přivítala, podpořil ji i František Thun, jednatel Krasoumné jednoty, která si vytkla mj. za cíl financovat ze svého veřejného fondu "monumentální, lidu a potomstvu věnované umělecké památníky". Ke zřízení pomníku přispěly i sbírky mezi obyvatelstvem - nejvíce darovali pochopitelně důstojníci ležící posádkou v severní Itálii. Pomník měl být z bronzu; zakázka byla svěřena tehdy nejlepším pražským sochařům, bratřím Emanuelu a Josefu Maxovým. (Předpokládalo se, že Emanuel Max, který se s Radeckým osobně znal, se zaměří na postavu maršálovu, zatímco jeho bratr na další figury.)
Toto je odpor a je jasné, že zdejší protektorát Velkoevropské říše bude tento odpor potírat… píše v týdeníku Respekt jistý pan Bulíř, takto předseda hnutí První republika, k otázce přelepování evropského znaku samolepkami s českým lvem. No, drazí krajané, kéž byste nikdy podstatnějších starostí neměli. A když už někomu ten protektorát tak ukrutně vadí, z Velkoevropské říše se dá i vystoupit, nikdo vás v ní z šos držet nebude. Uspořádejte referendum, a dosáhnete-li 50,01 procenta, šup, už jste z toho protektorátu venku. Ledaže je hned po ruce protektorát pro změnu putinský, ale to jen tak poznámkou, než přejdu k vlastnímu námětu těchto řádků.
Jak se dozvídám ze země předkův mých, zmítají jí spory o pomník sovětského maršála Koněva v Praze na Podbabské třídě (nebo pořád ještě nese jméno Jugoslávských partyzánů? Důkaz to, že s pojmenováváním a přejmenováváním ulic je radno postupovati zdrženlivě). Veřejnost je v té věci rozpolcena. Jedni poukazují na ne právě chvalitebné skutky zmíněného maršála (utopil v krvi maďarské povstání r. 1956, dohlížel na stavbu berlínské zdi, jsa věrným stalincem odmítal Chruščovovu kritiku kremelského skřeta s životy milionů na svědomí, kdyby nějaké měl), kdežto druzí ho mají - ať vyváděl, co vyváděl - přece jen za muže, jemuž vděčíme za osvobození… Jakožto pamětník těch dějů si dovolím užít přesnějšího výrazu: obsazení, nikoli osvobození. Věru obtížno je pokládat za osvobození akt, jemuž následovalo bezmála půlstoletí pod moskevským pantoflem. Narovnejme si brejle: Rudá armáda neosvobozovala, ale hnala se Evropou v úporné snaze obsadit jí co největší část, aby v ní zřídila poslušnými satelity tvořené předpolí sovětské moci.
Blíží se výročí odhalení pomníku Radeckého dne 13. listopadu 1858. Náhodnou shodou začala polemika o možnosti navrácení pomníku na Malostranské náměstí – týdeník Echo přinesl objektivní text o Radeckém z pera Petra Holuba, stručně zmiňující klady i negativa maršálova působení nejen v severní Itálii a vyznívající nadějně pro náš úmysl obnovy pomníku: Maršál Radecký. Muž, který tančil s Napoleonem
V dalším čísle týdeníku Echo na páně Holubův text kriticky reaguje dr. Zacpal ze společnosti VERITAS. Domníváme se, že přináší jen argumenty, slýchané již tolikrát, argumenty jen stále opakující dogma o české porobě v RTakouiském císařství a o 4000 zabitých Italech prezentovaných jakoby je osobně pobil hrabě Radecký ), resp. v dikci pana Zacpala „fedmarschal Radetzky von Radetz“. Ostatně posuďme sami:
V těchto dnech vzpomínáme stého výročí odstranění bronzového sousoší z podstavce pomníku maršála Radeckého z Radče. Je to také sté výročí dnů, kdy i v zemích Koruny české vrcholilo náhlé nadšení dosud většinou loajálních občanů Rakousko-Uherského císařství proti jejich státu. Připomeňme – český stát nevznikl v roce 1918, ale již v desátém století, bylo to knížectví a posléze království. Habsburská monarchie se vyvíjela poklidně, zcela v souladu s šířícím se technickým pokrokem a duchovním vývojem společnosti. Díky moudrosti panovníků i jejich úřednictva se vcelku vyvarovala revolučních převratů a krvavých občanských válek.
Posledním převratem na sklonku Velké války byl rozvrat státu, jenž byl do té doby státem Čechů, ale samozřejmě i Němců, Židů, Poláků, Chorvatů, Rakušanů a mnohých dalších. Pozdní revolucionáři, typicky opilci jako František Sauer, využili příležitosti k ikonoklasmu a destrukci vůbec. Využili momentálně panujícího „ducha doby“ a pokusili se změnit probíhající poklidnou „revoluci“ v revoluci podle svého gusta. Pomník Radeckého měl čekat osud Mariánského sloupu, naštěstí se již probudili kultivovaní lidé a úplnému zničení tohoto skvělého sochařského díla zabránili.
Posledních cca třicet let toho století od (doufejme že dočasného) odstranění pomníku je stále více moudrých lidí, kteří studují historii své vlasti a vědí, že jen s husity a legionáři nevystačíme. Oni již poznávají, jaká skutečně byla role českých jezuitů, umělců, kněží a učitelů, sedláků a dělníků, vojáků a generálů, průmyslníků a vědců v Habsburské říši a naopak, vztah rakouských panovníků k českým zemím a jejich slovanským obyvatelům. Postavení jednoho z nejslavnějších evropských generálů poloviny 19.století, českého šlechtice Josefa Václava Radeckého z Radče, do té doby organicky zapadá – sloužil své vlasti a sloužil jí dobře, vyhýbal se válce, pokud to bylo možné, jeho vojáci jej milovali a občané říše ho obdivovali. Takových reprezentantů českých zemí opravdu mnoho nemáme, tak s nimi neplýtvejme.
Dělejme vše pro to, abychom překonali náš nacionalismus a neblahý odpor k reálné vlastní historii. Materiálním projevem toho budiž obnova pomníku Radeckého na Malostranském náměstí v Praze.
Na pražském náměstí na Praze 6 stojí socha sovětského maršála Koněva, který organizoval v březnu roku 1968 přípravy na invazi vojsk Varšavské smlouvy do ČR uskutečněnou v létě téhož roku. A maršál Radecký,náš vojevůdce?
Pojďme ale popořádku. Kdo vlastně byl ruský komunista Ivan Stěpanovič Koněv?
Na webu E15.cz vyšel zajímavý text Martina Taimra, který se věnuje aktuální kauze pomníku sovětského maršála Koněva v Dejvicích, po jehož odstranění mnozí volají, a srovnává jej s pomníkem maršála Radeckého, který musel opustit Malostranské náměstí.
Zatímco v České republice neprobíhají násilné potyčky aktivistů s extrémisty ve stínu pomníků vojevůdců, jako je tomu v případě konfederačních soch v USA, otázka vhodnosti a významu symbolů minulosti je relevantní i u nás. V posledních letech například v souvislosti s budoucností pomníku ruského maršála Koněva v pražských Dejvicích. Diskuze o jeho možném odstranění vyvolala diplomatickou bouři, avšak normalizační pomník stále stojí. Oproti tomu pomník českého maršálka Radeckého, původně stojící na Malostranském náměstí, je již bezmála století v muzeu. Podle čeho se rozhodujeme, které symboly a postavy našich dějin zveličit, které ponechat a které strhnout?
Níže uveřejňujeme polemický text, který jsme dostali z ČSOL Brno v reakci na naši připomínku 160. výročí smrti maršála Radeckého:
Tak ona nestačila porážka prezidentského kandidáta lidem republiky. Schwarzenbergovci místo spolupráce s lidem republiky tuto republiku chtějí nadále bourat. Tentokrát si vymysleli nový pomník - pomník maršála Radeckého z Radče. Proti instalaci tohoto pomníku by se měla postavit celé obec legionářů a celá obec odbojářů. Dále by se k odporu proti tomuto monumentu měli připojit všichni vlastenci a organizace, které si váží ideového a státního odkazu republiky Československé. Tedy všichni ti, kdož uznávají odkaz T.G.Masaryka, Edvarda Beneše a Milana Rastislava Štefánika.
Nebudu rozebírat rodovou historii maršála Radeckého, ani jeho vztah k češství. Jako potomek ruského legionáře poukážu jen na jeden moment vojenské kariéry tohoto válečníka zparchantělé rakouské monarchie. Když padlo revoluční hnutí osvobozujících se národů roku 1848 - Čechů, Rakušanů, Němců, Italů, Uhrů a dalších - psal list vídeňských revolucionářů "Der Radikale" toto o třech habsburských generálech : "...tento generál ze severu je generálem vraždění (míněn gen. Windischgrätz v Praze). Radecký v Miláně, Castiglione v Krakově, Windischgrätz v Praze - toť výtečný trojlístek". Copak to dělali tito výtečníci v oněch městech? "Potlačovali vzpouru", řečeno habsburským slovníkem! V Itálii dal vraždit Radecký, v Čechách Rakušan Windischgrätz, v Polsku Ital Castiglione - aby neměli soucit s příslušníky vlastních zemí. Oni však neznali žádné vlastní země - oni sloužili jen a jen dynastii Habsburků. Pro ně bylo vlastenectví a čest sloužit dominantní panské dynastii. Té dynastii, která se věrolomně zachovala ke Koruně České, kdy Franz Josef I. , který se dostal na trůn intrikou, na rozdíl od posledního korunovaného českého krále Ferdinanda Dobrotivého, zapřel své sliby Čechům dokonce dvakrát, a nedal se korunovat. Zbytek vlády pak byl usurpátorem českého trůnu. A tomu sloužil "velký Čech z Radíče"! Ne Čechům, ne českému obrozenému národu! Vyzývám legionáře a odbojáře! Nedejte dopustit vztyčení pomníku habsburského služebníka, italovraha, který nechal v Miláně zmasakrovat tisíce italských vlastenců! Právě v Itálii jsou hroby a pečlivě udržované pomníky československým legionářům, kteří položili životy za republiku, za svobodný stát Čechů a Slováků, kteří bojovali proti Habsburkům, jichž byl Radecký sluhou. Tito legionáři nepadli za nějakého Habsburka, tím spíše za odkaz nějakého Radeckého! Celá akce pomníku Radeckého v Praze je protičeskoslovenská, protirepublikánská, v podstatě protinárodní - marně zakrývaná vědátorskými výmysly o jakémsi "vlastenectví Radeckého". Proto ji také zaštiťuje pan Böhme Schwarzenberg !
Proto vyzývám kompetenty v Praze - pryč s pomníkem italovraha Radeckého. Snad by měla býti i podána stížnost na italskou ambasádu. Radecký patří Vídni - stejně tam už má pomník. Do Prahy, matičky Koruny české a Republiky, sluha Habsburků nepatří.
V roce 2017 se poprvé v Olomouci konala mezinárodní přehlídka vojenských hudeb bez připomínky osobnosti maršála Radeckého. Jak se zdá z memoranda, zveřejněného zakladateli této tradice a dlouholetými organizátory (aniž to ovšem výslovně prohlašují a my je chápeme), politici v Olomouci a ve vedení České armády se rozhodli zarazit připomínání památky nejvýznačnějšího vojáka tehdejší naší vlasti, Rakouského císařství. Podle našeho mínění zvítězil (jen dočasně, ovšem) nátlak těch, kdo papouškují český nacionalistický mýtus o Habsburské porobě, kdo jsou slepí k postupné demokratizaci monarchie v průběhu 19.století, jež zrodila moderní český národ. Český národ nevznikl v roce 1918, svůj slovanský stát měl český kmen od 10.století, stal se brzy součástí Svaté říše římské a svoje formování dokončil právě svými zápasy a soutěžením s ostatními národy Říše před rokem 1918.
Zákazem připomínky maršála Radeckého, k němuž zřejmě v Olomouci došlo, ukazují dnešní čeští levicoví liberálové svůj strach z dějin vlastního národa. Zákaz je projevem legrační představy, že stačí mluvit o husitech a Žižkovi a o legionářích a Masarykovi a o ostatních mlčet – a máme jasno. V jednom textu ministerstva obrany se dokonce výslovně píše o nevhodnosti jakkoli připomínat, cituji, „vojenské tradice Rakousko-Uherských branných sil“.
Spolek Radecký Praha vyjadřuje znepokojení nad podobnými rozhodnutími, ale současně i přesvědčení, že pokud nebudeme umlčeni, postupně onen český mýtus překonáme. Nejsme na to sami, jsme součástí veřejné debaty a postupné revize popisu vlastních dějin. Jsme vedeni snahou o udržení povědomí o našich význačných předcích, k nimž nepochybně patří i hrabě Josef Václav Radecký z Radče, český šlechtic a rakouský maršál. Materiálním výrazem takové změny se jednou stane i návrat maršálova pomníku na Malostranské náměstí v Praze.
Češi se zbavili sochy jednoho ze svých nejslavnějších vojevůdců – maršála Radeckého. Američané jdou v jejich stopách, když likvidují sochy jižanského generála Leea. Mnozí Američané začínají své dějiny vidět obdobně jako Češi - černobíle. Odstraňují z veřejných míst sochy generála Roberta Leea, velitele konfederačních (jižanských) vojsk v americké občanské válce (válce Severu proti Jihu, 1861-1865).
Čím se Lee provinil? Stál na špatné straně. Stejně jako maršál Radecký, celým jménem Josef Václav Antonín František Karel hrabě Radecký z Radče, jehož pomník odstranili Češi z pražské Malé Strany už před 98 lety, v roce 1919. Jak Lee, tak Radecký patří mezi nejuznávanější vojevůdce devatenáctého století. Oba se výrazně zapsali do historie svých zemí. A oba se stali oběťmi zjednodušeného výkladu dějin.
Uprostřed Malostranského náměstí vyrostl ledový pylon, dočasná expozice studentů Akademie výtvarných umění a současně komentář k chystané rekonstrukci srdce Malé Strany. Urbanistické plány počítají s tím, že se na náměstí po sto letech vrátí socha věhlasného habsburského vojevůdce Josefa Václava Radeckého – podle umělců jde ale o anachronismus.
Jeden z nejúspěšnějších domorodých vojevůdců je charakteristický tím, že jej většina domorodců ani nezná. Pomáhal totiž Habsburkům a Habsburkové jeho služby nezapomněli. Nezbavili jej ani poct, ani majetku, ani života. A pocty nesbíral jen od Habsburků, ale i od jiných panovnických dvorů. Čeští domorodci jej znají jen skrze vtipné poznámky svých literátů. Některé víceméně laskavé od Smoljaka a Svěráka (český pomahač Habsburků), některé drsně posměvačné jako od Jaroslava Haška.
Stejně jako jiný pomahač Habsburků, Albrecht z Valdštejna, se dostal do děl uměleckých velikánů. Kromě Haška si jej již za jeho života všiml král valčíků Johann Strauss a složil k jeho oslavě pochod. Hašek mu pochod nesložil, z jeho poznámek vyplývá, že se jednalo o jakéhosi senilního dědka, který je dáván za vzor vojákům prohnilé rakouské armády. A tak tento opravdu poslední významný český vojevůdce, který dosáhl úspěchů na válečném poli, má sice svou sochu v hlavním městě Rakouska, ve Vídni, ale v Praze mu ji zbourali.
Slavný český vojevůdce má od soboty v Sedlčanech na Příbramsku pamětní desku. Radecký je na ni zachycen v přilbici s kanony a dělovými koulemi. Deska byla odhalena při příležitosti 250. výročí jeho narození.
Polní maršál Jan Josef Václav hrabě Radecký z Radče se narodil 2. listopadu 1766 v Třebnici nedaleko Sedlčan ve staré české šlechtické rodině. Zemřel 5. ledna 1858 v Miláně a dožil se tak úctyhodného věku 91 let. Na sobotním ocenění má velkou zásluhu Spolek Radecký a jeho předseda Jan Bárta.
Bylo načase, je potřeba přestat uvažovat v takovém zastydlém rádoby obrozeneckém duchu, že jsme tři sta let trpěli pod Habsburky a všechno, co se stalo za Rakouska, bylo fuj fuj. Historie nezná kdyby, ale dovoluji si tvrdit, že případné vítězství protestantů na Bílé hoře by znamenalo tuhou germanizaci českého národa, kdežto výhra katolické strany jí zabránila.
Polní maršál Radecký byl rodem Čech, ale za svoji širší vlast považoval Rakousko. A jí také oddaně sloužil. Česky však mluvil docela dobře a traduje se o něm, že ovládal všechny jazyky monarchie a s vojáky se bavil v jejich rodných řečech. To v té době bylo normální a Češi tehdy brali jako samozřejmý fakt, že jsme součástí habsburské monarchie. Dokazují to i lidové písně z 19. století z dob bojů proti napoleonské Francii a z rakousko-pruské války z roku 1866, ve kterých se o rakouských vojácích zpívalo jako o našich.
Málokdo o sobě může říci, že porazil slavného císaře Napoleona a Radeckému se to podařilo. V roce 1813 byl v bitvě u Lipska náčelníkem štábu spojeneckých vojsk, kterým velel polní maršál Karel Schwarzenberg. Radecký však tehdy v hodnosti polního podmaršálka připravil brilantní bitevní plán, který vedl k Bonaparteho porážce. Později se vyznamenal v letech 1848 – 49, kde více než osmdesátiletý uštědřil několik porážek sardinskému králi Karlu Albertovi, který se svým vojskem vpadl na rakouské území.
Třebnický rodák patří bezpochyby k nejlepším českým vojevůdcům v historii a zaslouží si velké uznání. Cením si postoje sedlčanské radnice, která se svým činem přihlásila k jeho odkazu. Věřím však, že toto není poslední ocenění velkého vojevůdce a brzy přijdou další, které mu navrátí čest a slávu. Spolek Radecký usiluje o návrat jeho velkolepého pomníku na Malostranské náměstí v Praze a já věřím, že se to jednou podaří.
Ve středu 2. listopadu 2016 vyšla v Lidových novinách úvyha Zbyňka Petráčka, který vyzdvihl význam osobnosti maršála Radeckého a poukázal na to, že dnešní Evropě velmi chybí osobnost jeho formátu.
Před 250 lety se narodil pilíř nadnárodní integrace
Jméno Radecký dnes vyvolává jen nostalgii po zašlých časech nebo odpor k tomu, co se paušálně hází do šuplíku „Habsburkové, sudeťáci, reakcionáři“. Anebo v praktické rovině spor o navrácení pomníku na pražské Malostranské náměstí. Josef Václav Radecký z Radče by měl však vyvolávat i pestřejší asociace. Nejenom zůstává zřejmě jediným polním maršálem narozeným v Česku. Ale především byl pilířem posledního vzepětí nadnárodního habsburského impéria. Byl – coby v jádru muž 18. století – ztělesněním zemského a nadnárodního vlastenectví.
Po celý život dokládal, v čem má nadnárodní impérium a loajalita k němu smysl. Zažil ještě poslední války s Turky, když impérium hájilo Evropu jako výspa Západu. Byl strůjcem vítězství nad Napoleonem u Lipska, tím i poměrů, kdy impérium bylo protiváhou Německa a kotvou evropské stability na sto let. Ale v roce 1848 porazil revolucionáře v rakouské Itálii (tak jako Windischgrätz v Praze a Jelačič ve Vídni a Budapešti), a to se neodpouští, že.
Dnes ovšem nemá valný smysl kádrovat maršála Radeckého podle evropských norem 21. století. Větší smysl může mít tato otázka: Má Evropská unie svého Radeckého? Má v Bruselu či velkých národních metropolích osobnost, jež je povznesena nad národní řevnivosti a přitom dokáže nadnárodní integraci (tehdy se říkalo impérium, dnes se říká Unie) tvrdě bránit? Dokáže hájit její vnější hranici? Dokáže v případě potřeby zakročit proti rebelům, jak se teď s oblibou říká, kteří pod pěknými hesly vypouštějí džiny islamismu, či naopak domácích etnických a národoveckých zájmů?
Právě toto je v Evropské unii a jejích členských státech problém. Veřejnosti se nabízejí buď lídři, kteří se zaklínají nadnárodní myšlenkou, ale představa hájení území či jen vnější hranice Unie je přivádí k šílenství. Anebo takoví lídři, kteří sice brojí proti hrozbě ruské revanše i otevřené vnější hranici Unie, ale při slovech nadnárodní integrace jim naskakuje kopřivka. Maršále Radecký, kde jsi?
Dozvěděl jsem se za své letošní návštěvy měst pražských, že se v takovém domečku na Kampě má konat diskuze o možnosti znovupostavení pomníku polního maršála J.J.V. Radeckého. Jelikož je řečený vojevůdce a jeho doba v širších souvislostech předmětem i mého zájmu, vypravil jsem se tam také. Nevelký sál jsem zastal slušně obsazený diskutujícími pány a dámami, z nichž někteří se stavěli k eventualitě obnovení pomníku kladněji, jiní vznášeli námitky, aniž by se hned dopouštěli kategorických soudů. To chápu. Každá věc má své háčky a je zdrávo ji uvážiti ze všech stran, než vyřkneme definitivní ANO či NE. Dobře výřečný mladý muž nalevo ode mě - později jsem se dozvěděl, že jím nebyl nikdo menší než předseda české Strany zelených, pan Matěj Stropnický – takovými ohledy netrpěl. Měl ve věci znovuzřízení Radeckého pomníku své nepochybné jasno a co nejrázněji je odmítl, hojně se ve své řeči oháněje slovem pravda. To, přiznám se, nemám rád; on už Pilát z Pontu nevěděl, co jest pravda, a neví to přesněji ani nikdo jiný, mě samého nevyjímaje.Pokoušel jsem se mu naznačit, že nejde o pravdu, nýbrž o jeho momentální názor, dnes takový a za deset, dvacet let jiný, ne-li opačný... marně. Ale moje chyba; měl jsem vědět, že s majetníky pravd je zhola zbytečné se hádat, k svému pádu na nos musí dozrát sami.
Reakce na článek Trable s Radeckým, zaslaná emailem redaktorovi LN P. Zídkovi 7.3.2016.
Vážený pane redaktore, se zájmem jsem si přečetl ve Vašem Archivu LN příspěvek k debatě o případném návratu pomníku Josefa Václava hraběte Radeckého na Malostranské náměstí. Ve svém zamyšlení polemizujete s některými texty z webu Spolku Radecký Praha.
Máte pravdu – Radecký se proslavil za Napoleonských válek, ale co víc, on již před tím bojoval proti Francouzské revoluci a ještě před tím, pod Laudonem, proti Turkovi. Pak velel pevnosti Olomouc, potlačoval jedno z povstání onoho roku 1848 – 49 (italské) a nakonec dožil jako, prý oblíbený, generální guvernér Lombardska. Zajisté byl také loajálním vojevůdcem – dokonce postupně pěti císařů. Byl tak dobrý vojevůdce, že byl jedním z autorů Napoleonovy porážky u Lipska 1813.
V Lidových novinách 3. března vyšel článek redaktora Petra Zídka, který odmítá obnovení pomníku maršála Radeckého. Naši reakci si můžete přečíst zde.
Proč bychom měli ve 21. století vztyčovat pomník maršála, který se proslavil za napoleonských válek a svou největší hvězdnou hodinu zažil při potlačování italských národních aspirací v letech 1848 a 1849?
Plánovaná revitalizace pražského Malostranského náměstí vzkřísila debatu o návratu pomníku maršála Radeckého, který zde stál od roku 1858 více než šedesát let. Zastánci této ideje, kteří se před pěti lety sdružili do Spolku Radecký Praha, argumentují především uměleckými kvalitami pomníku z dílny bratří Maxů. „Špičkové sochařské dílo"se navíc dochovalo tedy s výjimkou šestimetrového žulového podstavce - v Lapidáriu Národního muzea, takže jeho opětovné vztyčení by nebylo složité.
Vážený pane magistře, dovolte mi pozdravit Vás z Prahy a krátce reagovat na Váš dopis redakci Lidových novin.
Jako učitel dějepisu víte, že mluvíme-li o maršálu Radeckém, pohybujeme se v první polovině 19.století, se všemi tehdejšími spontánními projevy české loajality k Římské a pak Rakouské říši, také s do té doby nevídaným všestranným rozvojem zemí Koruny české. Radecký byl toho všeho samozřejmou součástí. Období po Vídeňském kongresu bylo, díky schopnostem knížete Metternicha a také jeho vojenského kolegy Radeckého, obdobím v podstatě mírovým až do roku 1848. Pak začínala povstání (tradičně nejprve ve Francii), rodil se do té doby neznámý nacionalismus. V Itálii především probíhala válka mezi královstvím Sardinským, podporovaným Francií, a Rakouským císařstvím. Takže Radecký tam vykonával službu, nebo chcete-li profesi, kterou si dávno vybral – válčil proti útočícím nepřátelům. Nevím kolik životů bylo v Itálii zmařeno, možná opravdu tisíce. Opakuji ale – byla válka, v ní často někdo zemře, že ano. Určitě víte, že Radecký nedovoloval plenění dobytých měst a vesnic, že netrestal civilní obyvatele, pokud dodržovali stanovená pravidla, navíc na svoji dobu výjimečně pečoval o svěřené vojáky a důstojníky. Jeho význam právem opěvuje Svatopluk Čech.
Dne 1. března vyšel v dopisech čtenářů v Lidových novinách příspěvek od učitele Miroslava Soukupa v reakci na článek historika historika Zdeňka Lukeše z 27. 2. stavící se pozitivně k možnosti obnovení Radeckého pomníku. Lukešův článek „Nejkrásnější parkoviště světa? Poslanecký plácek v centru Prahy zrušte!“ si můžete přečíst na webu Lidovky.cz. Panu Soukupovi vadí role maršála Radeckého v Itálii a nepovažuje obnovení pomníku za vhodné:
Dostali jsme co proto od pana Nickelliho (viz zde), hodně dostal vynadáno i pan redaktor Oppelt, ale nejvíc chudák hrabě Radecký! A pěkně od plic: pan Oppelt blábolí, my jsme fanatici monarchismu, nepřátelé demokracie a svobody, kolaboranti a zrádci českého národa (to je síla, co!), maršál Radecký byl prý generálem vraždění, krvavým psem italské revoluce a italovrahem.
Co s takovým tvrzením? Pokusme se komentovat jen některé pasáže:
Uveřejňujeme zde plné znění; v deníku Metro byl text redakčně krácen.
Milý pane Nováku, citát z Ottova slovníku je přesný – co je na něm ale negativního? Maršál Radecký pocházel z historické české šlechty, jeho povoláním byla armáda a vzhledem k dobovým souvislostem tedy také válka. Samozřejmě hájil zájmy Rakouska, a tedy samozřejmě i zájmy českého království. Jeho podíl na boji proti francouzské revoluci a na porážce uchvatitele Napoleona byl obrovský. Pak v létech 1848 – 1849 háji legitimní zájmy naší vlasti v Itálii. Jak známo, byl skvělým velitelem, stratégem, ale i „otcem vojáků“ – viz Svatopluk Čech „Ve stínu lípy“. Staral se především o blaho svých vojáků bez ohledu na jejich národnost, vždy chránil v co největší míře majetek a životy civilistů v místech válečných konfliktů. Byl i vojenským teoretikem a psal i sociologické úvahy o budoucnosti, jak ji sám viděl.
Do současné polemiky o pomníku maršála Radeckého se zapojili i čeští národovci, již uveřejnili ve svých Českých národních listech výrazně odmítavý článek o osobnosti maršála Radeckého, který je dle nich mordýřem svobodomyslných Italů a figurou našich odvěkých utlačovatelů.
Na stránkách deníku Metro pokračuje polemika o osobnosti maršála Radeckého a oprávněnosti návratu jeho pomníku na Malostranské náměstí, rozpoutaná vyjádřením M. Stropnického. Tento dopis čtenářky vyšel v úterý 29. září:
Habsburská monarchie nebyla žádným zlem, a to ani pro Čechy. Byla nezbytnou součástí evropské mocenské rovnováhy zajišťující mír, jak uznal i Palacký. Za svou účast v bojích proti Napoleonovi si Radecký zaslouží vděk.
Co se Itálie týče, nezvítězil nad italským národem, ale nad armádou sardinského krále Karla Alberta, který chtěl nepokoje využít k vlastním mocenským cílům. Radecký jej porazil v zájmu vnitřními problémy zmítané habsburské monarchie, čímž se zasloužil o stabilizaci jednoho z hlavních pilířů Evropy.
Proč by nemohl mít sochu na Malostranském náměstí? A je tak těžké si uvědomit, že v mnoha případech bojovali habsburští vojáci za Čechy? Ve Vídni na náměstí Hrdinů je sousoší, Marie Terezie obklopená svými vojevůdci. Kolik z nás už napadlo položit k němu věnec s díky za to, že české země nebyly rozděleny mezi německé státy?
V rámci polemiky na stránkách deníku Metro byl 23. září uveřejněn dopis čtenáře pana M. Nováka k článku redaktora Roberta Oppelta:
Dobrý den, rád bych reagoval na páteční sloupek pana redaktora Roberta Oppelta pod názvem Máme se bát Radeckého? A hned na začátku budu citovat z části hesla Radecký z Radče v Ottově slovníku kapesním z roku 1908: „… stal se v roce 1805 generálmajorem v Itálii, učinil plán k bitvě u Lipska, roku 1831 jmenován velitelem rakouské armády v Lombardsku-Benátsku, roku 1836 pol. Maršálkem. Zvítězil roku 1848 nad vojskem sardinským u Custozzy, roku 1849 u Mostary a Novary porazil Piemonťany a dobyl Benátek.“
Radecký vždy úspěšně hájil mocenské zájmy Rakouska a válčil i proti Italům, snažícím se o sjednocení své země. Vznik Československa v roce 1918 nebyl zdaleka samozřejmost, ale předcházelo mu nesmírné úsilí a velké oběti, a proto se pokládalo za nevhodné, aby na význačném místě Prahy stála socha Radeckého, který podobné snahy Italů krvavě potlačoval. Někteří Češi se i za počínání Radeckého Italům omlouvali.
Nedávné odmítavé vyjádření náměstka primátorky Stropnického k možnosti obnovy pomníku maršála Radeckého v rámci chystané rekonstrukce Malostranského náměstí vyvolalo zajímavou polemiku na stránkách deníku Metro.
V pátek 18. září návrat pomníku podpořil ve svém sloupku redaktor deníku Metro Robert Oppelt:
Náměstek primátorky Matěj Stropnický se 16. září vyjádřil proti obnovení pomníku Maršála Radeckého v souvislosti s rekonstrukcí Malostranského náměstí. Na serveru Eurozprávy k tomu vyšel článek Stropnický: Pomník Radeckého na Malostranské náměstí nevrátíme, v němž je citováno Stropnického vyjádření: Já si myslím, že návraty habsburských pomníků do veřejného prostoru nejsou úplně na místě. Vzhledem k tomu, jak je rekonstrukce naplánována, tak my bychom jako hlavní město ke 100. výročí vzniku republiky přispěli k oslavě habsburské monarchie, což si nemyslím, že by bylo nejlepší.
Nur selten kommt was besseres nach („Jen zřídka následuje něco lepšího poté“ – císař František Josef I.)
Stával v Praze na Malostranském náměstí pomník polního maršálka J. J. V. Radeckého z Radče, ale už nestojí; podobně jako mariánský sloup na náměstí Staroměstském byl odstraněn po říjnovém převratu roku 1918, kdy, jak známo, pravda zvítězila a lid český svrhl habsburské jho. K čemu nám pomníků národní potupy, že, nač třísetletého ujařmení připomínat! I bylo slávy a jásotu, na hlavě hlava, na praporu prapor, jak praví básník. Dějiny se pak všelijak motaly a převalovaly, až se domotaly do našich dnů a není už tak zcela zřejmé, jaká pravda vlastně zvítězila a jestli je nad čím jásat. Krátkých dvacet let republiky Československé, pak šest let žádné pod Hitlerovým pantoflem, pak dvouapůlleté intermezzo Benešova preludia k nekonečným čtyřiceti letům pod pantoflem pro změnu sovětským, pak znovunabytá suverenita, z níž ani po pětadvaceti letech ne a ne vyvanout puch komunistické demoralizace… stálo to za to, tatíčku Masaryku, osvobozovat se? Nebylo této zemi, tomuto národu lépe – snad dokonce svobodněji, neboť prapor nezávislosti ještě není totéž co svoboda – za onoho požehnaného půlstoletí mezi kanonýrem Jabůrkem a Josefem Švejkem? Může si o starém Rakousku-Uhersku každý myslet co chce, nelze mu ale upřít, že bylo hrází proti imperiální rozpínavosti jak německé, tak i ruské. Hráz byla zbořena a povodeň, jednou hnědá, podruhé rudá, zalila zemi českou, jejíž vůdcové si asi měli před tím bezmála už stoletím lépe rozmyslet, co pouštějí z řetězu. A ještě není všem dnům konec.
Náš vážený patron, historik Jiří Rak, poskytl rozhovor internetovému deníku Aktuálně.cz u příležitosti vystavení českých korunovačních klenotů na pražském hradě.
Zmiňuje mimo jiné problém přepisování historie, jehož svědky jsme byli ve 20. století několikrát, a následkem je ztráta historické kontinuity. V rozhovoru se věnoval jak bourání pomníků, tak vymazávání velkých postav z českých dějin, když se zrovna nehodily: Mariánský sloup, pomník Radeckého, všechny ty památky na Rakousko jsme zbourali také, jsme totálně vyprázdnění, nemáme se k čemu hlásit. A tím se obloukem vracím na začátek - jediné, co nám zbylo, je ta česká koruna, ta proplula dějinami vítězně. Hlásili se k ní katolíci i protestanti, staročeši, mladočeši, všichni. (...) Podívejte se na třeba Francii, kolik ta má tradic! Keltskou, křesťanskou tradici ludvíkovskou, tradici revoluční Francie i tu konzervativní monarchistickou tradici. Všechno to dokázali integrovat. A tohle my nedovedeme, tady je všechno postaveno proti sobě, až to někdy vypadá, jako by český panteon měl vyměřený počet míst, a když tam chceme dodat nového velikána, musíme někoho jiného vyšoupnout. Francie se dnes hlásí ke svaté Janě i k Voltairovi. Kdežto my vždycky někoho škrtneme.
Jak jsme slíbili, zjišťovali jsme, jakými argumenty hodlají odpůrci obnovy Mariánského sloupu (jsou shodní s odpůrci obnovy pomníku maršálu Radeckému, překonávání jejich odporu tedy čeká v budoucnu i nás). Uveřejňujeme výtah z témat, probíraných na semináři SPaS, o kterém píšeme v minulé zprávě. A ponecháváme bez komentáře, kterých pro dospělé moudré lidi zajisté netřeba.
J. E. Bárta
Pokud jde o historické souvislosti šlo o obvyklý protestantsko-masarykovsko-komunistický výklad událostí okolo Bílé Hory a postavení sloupu, věci mnohokrát vyvrácené; ale politicky se asi někomu hodí.
Byla jedna výzva z pléna, pokud bude sloup postaven, aby byl znovu stržen (nejedná se o přípravu trestného činu a to v organizované skupině? Na to je vyšší sazba…/pozn. autora/)
Co se chystá, alespoň v nejbližší době: 25. dubna se má jit na veřejné zasedání zastupitelstva Prahy, vystupovat proti Mar. sloupu, prosadit buď při schvalování programu, nebo v interpelacích otázku Mariánského sloupu. Asi bychom měli zorganizovat protiakci?
5..května má v katedrále sv. Víta sloužit Duka mši za televizi - připravují narušení bohoslužby, transparenty - zpočátku skrýt, aby nebyli vykázáni, v průběhu rozvinout. Arcibiskupství poinformuji. Interpretují tak jako by ČT měla být zasvěcena kat. círk. a tomu chtějí zabránit.
Podpisují Petici proti obnově Mariánského sloupu pokud bude mít 1.000 podpisů, musí ji zastupitelstvo projednat (nechtělo by to protipetoci, i když Duka byl v únoru proti?) Musíme zvážit a konzultovat.
Naříkají si na rekatolizaci mládeže, to mne překvapilo, nic takového napozoruji. Celá jedna generace je prý už ztracená a dějepis se učí v katolickém a prohabsburském duchu (Pekař). Další nářky na výuku dějepisu, dokonce na to, že se vyskytují názory, že kdyby zůstalo RU pohromadě, nemuseli jsme zažít ani Hitlera, ani tzv. komunismus. Tohle říkala Procházková.
Byly vysloveny obavy, že veřejnou zakázku může magistrát obejít, pokud dostane Mar. sloup jako dar.
Procházková opět přirovnala obnovu Mariánského sloupu k obnově Stalinova Pomníku.
Oslava republikánství Masaryka, hnůj na Habsburky, v tomto smyslu standard.
Procházková se chlubila, že před 11 lety napsala článek do novin (ukázala ho, ale nebyl vidět název novin), že v případě obnovy je třeba sloup zničit a navrhla helikoptéru s nákladem rychle tuhnoucí hmoty, kterou by svrhla na sloup a proměnila ho v obelisk. Dnes ale navrhuje jako lepší protestní akce a obnově sloupu zabránit.
Církevní restituce je třeba zrušit - musí o to bojovat už jen ateisti, nekatolíci jsou uplaceni podílem na restitucích, Mariánský sloup proto unesou.
Hlavní důvod ke zrušení círk. restitucí ale je, že katolíci budou mít peníze, budou provozovat školy, i pro chudé a tak rekatolizovat Čechy.
Známá odpůrkyně hledání historické pravdy paní Lenka Procházková svolává seminář, na kterém hodlá po svém způsobu znectít obnovu Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Je nám známo, že z podobných nacionalistických, až šovinistických pozic bojuje proti našemu záměru obnovy Radeckého pomníku. Podle jejího nejedlovsko-nacionálního pohledu na české dějiny je to všechno flanďácké a habsburské nenáviděné smetí.
Jsou i další, Svaz bojovníků za svobodu např., který též hájí starobolševické vidění české minulosti. Škoda, že i některé protestantské kruhy vidí v obhajobě Karlova mostu proti Švédům negativní čin, neboť tito žoldnéři najatí protestanským panovníkem měli k nám prý přinést náboženskou svobodu. Takový pohled v současnosti, kdy bychom se měli stmelovat na základě křesťanského ekumenismu, je vskutku prazvláštní. Naopak spíš legrační je ta „vlastenecká“ nenávist k Habsburkům – vždyť jsme byli součástí jejich říše od bitvy u Suchých Krut 1278, tedy celých 640 let (pravda, s krátkými přestávkami), a díky jim (také s výjimkami) jsme se např. nestali součástí Velkoněmeckého řešení v 19. století. Domnívám se, že nelze ustupovat nacionalisticky tendenčnímu výkladu českých dějin, démonizaci podunajské monarchie a Habsburského rodu; k tomu patří i prosazení myšlenek na obnovu Mariánského sloupu i pomníku Radeckého. V dalším se seznamte s textem váženého pana Pejřimovského, velmi erudovaného znalce dějin.
Na závěr slibuji, že pokud získáme obsah tezí, které bude pí. Procházková hlásat, rádi vás s nimi seznámíme a doufejme, že se společně dobře pobavíme.
Jan E. Bárta, předseda o.s. Radecký 1766 – 2016.
Náboženský Mariánský průvod Prahou v sobotu 4. května 2013
Nábožensko-historický průvod za obnovu Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze je prakticky jedinou platformou pro vyjádření zájmu věřících občanů o jeho obnovení.
Dokud nebude sloup na svém místě, dokud lidé neuznají, že tehdy udělali chybu a nebudou toho litovat, nemůžeme doufat, že překonali naši nedávnou minulost a že nás tento starý hřích nestáhne zase dolů. Rozumíme tomu tak, že sloup je nejen symbolem našeho návratu ke slušnosti a tradicím křesťanské Evropy, ale především, že vyrovnání tohoto dluhu může naší zemi dát teprve naději, že opět neupadneme do područí, ať už tupého násilí a bídy z východu nebo konzumního ateismu ze západu. Kardinál Tomášek ( Bradna J., Kavička K., Praha, Mariánský sloup na Staroměstském náměstí, Velehrad 2008, ISBN 978-80-86157-23-8).
V prosinci 2012 vyšla na vojenskohistorických stránkách Palba.cz obsáhlá studie o životě maršála Radeckého. Její autor, vystupující pod jménem Pátrač, uvedl jako impuls k jejímu sepsání negativní reakce Československé obce legionářské a Českého svazu bojovníků za svobodu na možnost obnovení pomníku maršála Radeckého na Malostranském náměstí v Praze. Zatímco legionáři osobnost Radeckého nevybíravě odmítají poukazem na jeho „rakušáctví“, autor studie se rozhodl podrobně poukázat na význam Radeckého jako velké osobnosti evropského významu, na kterou by náš národ měl být hrdý.
Vážení návštěvníci našich stránek, dovolte, abych se pokusil shrnout nejnovější debatu nejen o Pomníku, ale podobně i o Mariánském sloupu. V této rubrice DISKUSE naleznete řadu příspěvků, věcně argumentujících ve prospěch obnovy obou artefaktů, také ty texty odpůrců, ke kterým se nám podařilo se dostat. Pokud naleznete čas a zájem, posuďte prosím stav polemiky sami.
sešli jsme se ve středu o páté před pražským magistrátem, abychom tiše a důstojně, jak si přál náš svolavatel pan arch. Bárta z občanského sdružení Radecký 1766-2016, dali najevo, že vedle odpůrců znovupostavení Mariánského sloupu a pomníku maršála Radeckého, kteří měli z Betlémského náměstí přijít k magistrátu průvodem, zde jsou také zastánci návratu těchto kulturních skvostů na místa, která jim právem náleží.
Ve večerních hodináchdne 12. června 2012 jsme se dozvěděli, že 13. června na 16 hodin se před Betlémskou kaplí sejdou odpůrci obnovení pomníku maršála Radeckého a Mariánského sloupu na Malostranském a Staroměstském náměstí. Údajně půjdou účastníci za zpěvu husitských písní (dle deníku METRO) z Betlémského náměstí k magistrátu na Mariánské náměstí, kde plánují předat primátorovi svůj protest. Místopředseda Občanského sdružení Radecký 1766 – 2016 rozeslal po internetu výzvu, aby se příznivci obnovy obou pomníků sešli na Mariánském náměstí v 16. hod. a svojí přítomností dali najevo své opačné mínění. Tato informace včetně výzvy byla příjemci dále rozesílána a objevila se např. na webových stránkách http://www.promonarchii.cz/ . Dne 13. června v 7,50 hod. odvysílala ČT 24 rozhovor s místopředsedou Občanského sdružení Radecký 1766 – 2016 Ing. Arch. Janem Bártou a organizátorem protestu.
Ve středu 13.6.2012 v 7,50 přinesl zpravodajský kanál ČT 24 názorový střet mezi zástupci příznivců a odpůrců umístění sochy maršála Jana Josefa Václava Radeckého z Radče (1766-1859) zpět na Malostr. náměstí, ač kvůli inženýrským sítím a kolejím i refýži tramvaje by měla znovu stát o kus dál, než původně, a to blíž kostelu sv. Tomáše.
Přesto je proti návrhu ing. arch. Jana Bárty a spol., řešenému citlivě s ohledem na dnešní stav i potřeby tohoto malebného náměstí, odpor ze strany občanského sdružení Veritas, zastupovaného v televizní debatě p. Zdeňkem Zacpalem.
posíláme Vám znění „Petice proti výstavbě pomníku rakouského maršála Radetzky von Radetz“, jejíž originál s 260 podpisy podal dne 30.5. 2011 na Úřad Městské části Praha 1 (Vodičkova 18, 11568 Praha 1) a dne 31.5. 2011 na Magistrát hlavního města Prahy Obvodní výbor Českého svazu bojovníků za svobodu Prahy 9.
K otázce obnovaní mariánského sloupu na Staroměstském náměstí se vyjádřila také VERITAS (historická společnost pro aktualizaci odkazu české reformace), která byla mimo jiné za pořádáním protestního průvodu proti pbnově mariánského sloupu i pomníku maršála Radeckého dne 13. června 2012.
