Vážený pane magistře, dovolte mi pozdravit Vás z Prahy a krátce reagovat na Váš dopis redakci Lidových novin.
Jako učitel dějepisu víte, že mluvíme-li o maršálu Radeckém, pohybujeme se v první polovině 19.století, se všemi tehdejšími spontánními projevy české loajality k Římské a pak Rakouské říši, také s do té doby nevídaným všestranným rozvojem zemí Koruny české. Radecký byl toho všeho samozřejmou součástí. Období po Vídeňském kongresu bylo, díky schopnostem knížete Metternicha a také jeho vojenského kolegy Radeckého, obdobím v podstatě mírovým až do roku 1848. Pak začínala povstání (tradičně nejprve ve Francii), rodil se do té doby neznámý nacionalismus. V Itálii především probíhala válka mezi královstvím Sardinským, podporovaným Francií, a Rakouským císařstvím. Takže Radecký tam vykonával službu, nebo chcete-li profesi, kterou si dávno vybral – válčil proti útočícím nepřátelům. Nevím kolik životů bylo v Itálii zmařeno, možná opravdu tisíce. Opakuji ale – byla válka, v ní často někdo zemře, že ano. Určitě víte, že Radecký nedovoloval plenění dobytých měst a vesnic, že netrestal civilní obyvatele, pokud dodržovali stanovená pravidla, navíc na svoji dobu výjimečně pečoval o svěřené vojáky a důstojníky. Jeho význam právem opěvuje Svatopluk Čech.
Vaše tvrzení o provokaci vůči Italskému státu je pokračováním účelové legendy, vymýšlené „vlastenci“ už v roce 1918-19, že totiž italské královské velvyslanectví žádalo odstranění Radeckého pomníku. Jsou doklady, že v českém tisku té doby to velvyslanectví výslovně popřelo jako nepravdivou novinářskou informaci. Dovolte mi také vyjádřit údiv nad tím, že učitel dějepisu může vyslovit větu o obnovování pomníků kterékoli totality. Tedy doba Radeckého byla podle Vás totalitou ?! Pane profesore, to jste se určitě jen nechal unést nadšením.
Radeckého pomníky: ano, pokud vím, v Rakousku je jeden ve Vídni a další v Heldenbergu, kde ja maršál pohřben. Další dva jsou ve Slovinsku; ten český - pražský byl ovšem první, dokonce budován ještě za života oslavencova – z vděčnosti Čechám, že zrodily takovou osobnost.
A konečně Ernst Denis - studoval historii zemí Koruny české velice objektivně (inu nebyl Čech) a je radost jej číst, stejně jako Josefa Pekaře či dnes Jiřího Raka. Na Malostranském náměstí má památník od roku 2003, jak jistě víte – bronzovou desku na domě U bílého orla.
Na závěr mi dovolte smutně konstatovat, že se svými pohledy na naši historii vyučujete dějepis. O době před rokem 1918 je potřeba více objektivně vyprávět než zamlčovat.
V úctě
Ing. arch. Jan E. Bárta, předseda Spolku Radecký Praha