V těchto dnech vzpomínáme stého výročí odstranění bronzového sousoší z podstavce pomníku maršála Radeckého z Radče. Je to také sté výročí dnů, kdy i v zemích Koruny české vrcholilo náhlé nadšení dosud většinou loajálních občanů Rakousko-Uherského císařství proti jejich státu. Připomeňme – český stát nevznikl v roce 1918, ale již v desátém století, bylo to knížectví a posléze království. Habsburská monarchie se vyvíjela poklidně, zcela v souladu s šířícím se technickým pokrokem a duchovním vývojem společnosti. Díky moudrosti panovníků i jejich úřednictva se vcelku vyvarovala revolučních převratů a krvavých občanských válek.
Posledním převratem na sklonku Velké války byl rozvrat státu, jenž byl do té doby státem Čechů, ale samozřejmě i Němců, Židů, Poláků, Chorvatů, Rakušanů a mnohých dalších. Pozdní revolucionáři, typicky opilci jako František Sauer, využili příležitosti k ikonoklasmu a destrukci vůbec. Využili momentálně panujícího „ducha doby“ a pokusili se změnit probíhající poklidnou „revoluci“ v revoluci podle svého gusta. Pomník Radeckého měl čekat osud Mariánského sloupu, naštěstí se již probudili kultivovaní lidé a úplnému zničení tohoto skvělého sochařského díla zabránili.
Posledních cca třicet let toho století od (doufejme že dočasného) odstranění pomníku je stále více moudrých lidí, kteří studují historii své vlasti a vědí, že jen s husity a legionáři nevystačíme. Oni již poznávají, jaká skutečně byla role českých jezuitů, umělců, kněží a učitelů, sedláků a dělníků, vojáků a generálů, průmyslníků a vědců v Habsburské říši a naopak, vztah rakouských panovníků k českým zemím a jejich slovanským obyvatelům. Postavení jednoho z nejslavnějších evropských generálů poloviny 19.století, českého šlechtice Josefa Václava Radeckého z Radče, do té doby organicky zapadá – sloužil své vlasti a sloužil jí dobře, vyhýbal se válce, pokud to bylo možné, jeho vojáci jej milovali a občané říše ho obdivovali. Takových reprezentantů českých zemí opravdu mnoho nemáme, tak s nimi neplýtvejme.
Dělejme vše pro to, abychom překonali náš nacionalismus a neblahý odpor k reálné vlastní historii. Materiálním projevem toho budiž obnova pomníku Radeckého na Malostranském náměstí v Praze.
Jan E. Bárta