Zdeněk Hojda, Jiří Pokorný

v katalogu výstavy Habsburské století 1791-1914, Praha 2004

Návrh na zřízení pomníku maršála Radeckého v Praze podal ředitel Akademie výtvarných umění Christian Ruben. Jeho iniciativu oficiální místa přivítala, podpořil ji i František Thun, jednatel Krasoumné jednoty, která si vytkla mj. za cíl financovat ze svého veřejného fondu "monumentální, lidu a potomstvu věnované umělecké památníky". Ke zřízení pomníku přispěly i sbírky mezi obyvatelstvem - nejvíce darovali pochopitelně důstojníci ležící posádkou v severní Itálii. Pomník měl být z bronzu; zakázka byla svěřena tehdy nejlepším pražským sochařům, bratřím Emanuelu a Josefu Maxovým. (Předpokládalo se, že Emanuel Max, který se s Radeckým osobně znal, se zaměří na postavu maršálovu, zatímco jeho bratr na další figury.)

Emanuel Max předložil dva návrhy. Na prvním seděl Radecký na koni, na druhém stál s maršálskou holí v ruce na piedestalu, na němž byly připomenuty největší národnosti Rakouska. Protože se však předpokládalo, že jezdecké pomníky by měly být vyhrazeny jen panovníkům, a příliš připomínat etnicky heterogenní ráz monarchie také nebylo vhodné, prosadil se až třetí návrh, který znázorňoval Radeckého stojícího po vzoru vítězných starogermánských vojevůdců na štítě. Nesli ho představitelé osmi hlavních zbraní rakouské armády, "zapálených pro svého císaře a vlast, kteří v boji následují svého milovaného vůdce neohroženě i na smrt a po šťastně vykonaném činu dávají najevo každý svým způsobem a samostatně svou nadšenou náladu". Některé zbraně byly charakteristické pro určité národy, takže např. v dělostřelci bylo možno vidět Čecha a pod.

Práce na pomníku postupovaly sice rychle, avšak Radecký zemřel dříve (5. ledna 1858), než mohl být pomník instalován a 13. listopadu odhalen za přítomnosti Františka Josefa, jeho manželky Alžběty a dalších hostí, mezi nimiž přední místo zaujímala pochopitelně vysoká generalita.

Původně měl být pomník postaven na Staroměstském náměstí, nakonec bylo však vybráno Malostranské náměstí. To bylo rovněž velmi prestižní umístění, zde se však Radecký octl mimo živou sféru města, jakoby stranou běžného denního ruchu. To byl výsledek jistě nezamýšlený, ale nepochybně příznačný. Radecký se dostal do širokého povědomí české společnosti jako snad jediný rakouský vpojevůdce, jak dokazuje třeba vyprávění starého vysloužilce "ve stínu lípy" (Svatopluk Čech). Postupně – především v souvislosti s tím, jak se český národ vnitřně rozcházel s habsburským státem – se ale vytrácel z paměti národa. Krátké oživení Radeckého památky přinesl začátek války, kdy se u pomníku scházeli ti, kteří její vypuknutí přivítali. Do jaké míry bylo toto nadšení spontánní a do jaké míry vyvoláno uměle, není jasné. Podle jednoho českého svědka organizoval tyto manifestace list Prager Tagblatt a spolek Německé kasino. Na Radeckého bylo možné se odvolávat zejména při otevření jižní fronty proti Itálii v roce 1915 – ale taková mobilizace nezapůsobila na české obyvatelsko příliš valným dojmem. Naopak, skutečnost, že Radecký byl – byť se ho na souhlas nikdo neptal – zapojen do propagandy války, s níž se český národ neztotožňoval, posílila představu, že kdo patří do rakouských dějin, nemá mít místo v českých. Krátce po převratu 28. října 1918 zakryl někdo pomník hustou látkou a do roka a do dne vyrostlo kolem bronzového sousoší lešení. Pomník byl přesunut do lapidaria. K desátému výročí vzniku Československé republiky byl na náměstí, byť o kousek dál, postaven jiný pomník – totiž pomník Ernsta Denise, francouzského historika, který se výrazně zasloužil o podporu československého zahraničního odboje.

Ale ani v lapidariu se na Rdeckého pomník nezapomnělo. Počátkem roku 1936 se na československou vládu obrátil rakouský spolkový kancléř Schuschnigg s prosbou, aby darovala tento pomník Rakousku. Měl být umístěn v Linci, kde připomenutí významné historické osobnosti, spojené se starým Rakouskem, mělo zřejmě čelit intenzívní propagandě a nátlaku nacistické třetí říše. Československá vláda měla celkem dobrou vůli vyhovět přání svého souseda, ale kvůli byrokratickým průtahům a neshodám z toho sešlo a Československo tak potřebné gesto vůči Rakousku neudělalo. Konečně ještě v roce 1941 se město Praha rozhodlo pomník znovu instalovat. Zákulisí této akce není jasné; náměstek primátora Josef Pfitzner, který na ranici de facto rozhodoval a který se o rok dříve zasadil o odstranění a zničení Denisova pomníku, zůstal k tomu záměru dost lhostejný. Nakonec zůstalo vše při starém – snad kvůli technickým obtížím, finanční náročnosti nebo z ideologických důvodů. Připomínat Radeckého by jistě nebylo příliš taktní vůči italskému spojenci; jak o habsburské monarchii soudil Vůdce, bylo také známo. V každém případě měl Radecký štěstí. Jsou doby, kdy se pomníkům vede nejlépe právě v lapidáriu.

Hold armády pomníku maršála Radeckého

Vincenz Katzler: Hold armády pomníku maršála Radeckého, litografie (1858-1859)
Vojsko, které roku 1859 utrpělo v Itálii zdrcující porážku, holduje pražskému pomníku zvěčnělého vítěze z italských bojišť let 1848 a 1849.