V uplynulých dnech se na stránkách Lidových novin rozvinula polemika Jiřího Paroubka (viz zde) a Karla Schwarzenberga (viz zde). Protože se přímo týká hlavního cíle našeho spolku, obnovy poníku maršála Radeckého, zareagoval také náš předseda Jan Bárta a jeho text taktéž otiskly Lidové noviny.
Vážený pan Jiří Paroubek se dal v Lidovkách.cz nedávno (23. května 2022) slyšet, že se ve veřejném prostoru objevily „aktivity směřující k adoraci rakouského maršála Radeckého z Radče“. A sděluje, že „v této svého druhu kampani se angažoval zejména Karel Schwarzenberg“. Dále pan Paroubek opakuje sérii klišé o 300 létech úpění, o službě zatuchlé rakouské monarchii, o naprostém rozchodu se symboly staré prohnilé habsburské monarchie v roce 1918, také srovnává středověkého Žižku s Radeckým… Na text obratem věcně odpověděl v Lidovkách dne 27. května t.r. pan Karel Schwarzenberg.
Věc se má ale trochu jinak. Odpovědnost za aktivity „směřující k adoraci maršála Radeckého z Radče“ nese Spolek Radecký Praha a jmenovitě já, jako jeho předseda. Podpory pana Karla Schwarzenberga si samozřejmě velmi vážíme, stejně jako podpory více než 1800 dalších našich spoluobčanů, kteří podepsali petici na podporu obnovy pomníku. Naše připomínání památky historické osobnosti maršála Radeckého a snahy o obnovu jeho pomníku trvají již jedenáctým rokem a jsou zřejmě úspěšné, když vyvolávají kritiku těch, jejichž „názor“ na českou historii je jiný.
Maršál Radecký ve službě své vlasti v létech 1848 – 49 skutečně bránil území náležející v té době Rakousku a oddálil sjednocování Itálie, vedené sardinským králem Karel Albertem. Jednal tak v souladu se stavem společnosti první poloviny 19.století, používal k tomu tehdy běžné dosti drsné metody. Jinak nemohl, tak se tehdy válčilo a on vedl obrannou válku. Je ale také známo, že nedovolil rabování ani jiné utiskování italských civilistů. Nezapomínejme , že o celých třicet pět let dříve tento vojevůdce byl jedním z rozhodujících činitelů válečné koalice, jež u Lipska zastavila napoleonské podmaňování Evropy A ještě před tím válčil pod Laudonem proti Turkům, ohrožujícím střední Evropu….
Na Josefa Václava hraběte Radeckého z Radče (1766 – 1858), českého šlechtice ze starého rodu, vojevůdce postupně pěti císařů Svaté říše římské a později Rakouského císařství a tedy i českého království, se mělo zapomenout. I proto byl na jaře 1919 jeho pomník odstraněn z Malostranského náměstí a uložen v Lapidáriu Národního muzea, kde je vystaven dosud. Kulturní veřejnosti se tehdy podařilo zabránit jeho „revolučnímu“ zničení po vzoru Mariánského sloupu, neboť se jedná o zcela mimořádné sochařské dílo. Jeho autoři, bratři Josef a Emanuel Maxovi, renomovaní sochaři té doby, vytvořili romantické bronzové sousoší, jež je považováno za jedno z nejkrásnějších memoriálních sochařských děl své doby v Evropě.
Poté, co se přehnala pochopitelná revoluční euforie roku 1918, začaly snahy o návrat pomníku již v polovině dvacátých let 20.století, ovšem bezúspěšně – republika měla jiné starosti. Sousoší je tedy stále skryto v (dnes nepřístupném) Lapidáriu, zatímco podle našeho názoru by mělo zdobit veřejný prostor. S návratem tohoto sochařského díla počítal i vítězný soutěžní projekt z roku 2016, podle něhož se nyní připravuje úprava prostoru Malostranského náměstí. Obnovu pomníku si přeje městská část Praha 1, na vyjádření magistrátu se dosud čeká.
Spolku Radecký se podařilo shromáždit všechny potřebné podklady pro rozhodování o návratu pomníku, o jeho konkrétním umístění; na novém podstavci navrhuje doplnit nápis připomínající památku všech vojáků, padlých v evropských válkách 19.století. Sousoší bratří Maxů totiž nezobrazuje jen maršála, ale symbolicky i dalších osm řadových vojáků. Smyslem navrácení Radeckého pomníku tedy je připomínka jedné z etap našich národních dějin, přihlášení se k významné osobnosti naší historie a zejména obohacení veřejného prostoru hlavního města o mimořádné sochařské dílo.