V Lidových novinách 3. března vyšel článek redaktora Petra Zídka, který odmítá obnovení pomníku maršála Radeckého. Naši reakci si můžete přečíst zde.

Proč bychom měli ve 21. století vztyčovat pomník maršála, který se proslavil za napoleonských válek a svou největší hvězdnou hodinu zažil při potlačování italských národních aspirací v letech 1848 a 1849?

Plánovaná revitalizace pražského Malostranského náměstí vzkřísila debatu o návratu pomníku maršála Radeckého, který zde stál od roku 1858 více než šedesát let. Zastánci této ideje, kteří se před pěti lety sdružili do Spolku Radecký Praha, argumentují především uměleckými kvalitami pomníku z dílny bratří Maxů. „Špičkové sochařské dílo"se navíc dochovalo tedy s výjimkou šestimetrového žulového podstavce - v Lapidáriu Národního muzea, takže jeho opětovné vztyčení by nebylo složité.

Prosazování návratu Radeckého na Malostranské náměstí je projevem staromilství, které není třeba příliš odůvodňovat. Co bylo, ať zase je. Proč bychom ale měli ve 21. století vztyčovat pomník maršála, který se proslavil za napoleonských válek a svou největší hvězdnou hodinu zažil při potlačování italských národních aspirací v letech 1848- 1849? To, že pocházel z českého šlechtického rodu, a česky dokonce i mluvil - dokázal prý se svými vojáky rozprávět ve všech jazycích monarchie, je dost slabý argument.

„Obnova pomníku Radeckého by se měla stát dalším z kroků. připomínajících nám vlastní minulost, a návštěvníkům Prahy ukazovat naši snahu o návrat do evropských dějin a kultury,"píše se v prezentaci spolku Radecký. Podle jeho členů závažné argumenty proti obnově pomníku „až na několik ideologických odmítnutí" doposud nezazněly.

Obviňovat názorové odpůrce z ideologičnosti je starý rétorický trik. Je jasné, že důvody pro či proti pomníku musejí být především ideové, protože smyslem pomníků je zhmotňovat ideje a jejich nositele. Jakou ideu, dodnes nosnou, lze spojit s Radeckým? Myslím, že žádnou. Kdyby byl Radecký v roce 1848 dostal rozkaz, aby potlačoval místo v Italů Čechy, činil by tak stejně loajálně jako jeho druh ve zbrani Alfred Windischgratz.

Hranice mezi „geniálním vojevůdcem"a masovým vrahem bývá často dost subtilní a závisí jen na úhlu pohledu. Obnova pomníků spojených s habsburskou monarchií je dost nešťastným vedlejším efektem nostalgie po časech před rokem 1918. Jestli by se měl na Malostranském náměstí nějaký pomník obnovit, pak ten Denisův, který tu stál v letech 1928 až 1940. Francouzský historik Ernest Denis (1849- 1921) byl nejen špičkový vědec, přední slavista a bohemista své doby, ale také muž, který zásadním způsobem pomohl v letech první světové války prosadit program vzniku československého státu. Jeho socha před šternberský palác, kde sídlí Poslanecká sněmovna, na rozdíl od rakouského maršála nepochybně patří. Denisovu sochu od Karla Dvořáka nacisté bohužel zničili, takže prostá obnova pomníku není možná. To je ale na druhé straně skvělá příležitost k vytvoření pomníku soudobého. Historizujících pomníků z 19. a 20. století máme v Praze už tolik, že některá její veřejná prostranství začínají připomínat vetešnictví.

Petr Zídek, redaktor LN