Reakce na článek Trable s Radeckým, zaslaná emailem redaktorovi LN P. Zídkovi 7.3.2016.
Vážený pane redaktore, se zájmem jsem si přečetl ve Vašem Archivu LN příspěvek k debatě o případném návratu pomníku Josefa Václava hraběte Radeckého na Malostranské náměstí. Ve svém zamyšlení polemizujete s některými texty z webu Spolku Radecký Praha.
Máte pravdu – Radecký se proslavil za Napoleonských válek, ale co víc, on již před tím bojoval proti Francouzské revoluci a ještě před tím, pod Laudonem, proti Turkovi. Pak velel pevnosti Olomouc, potlačoval jedno z povstání onoho roku 1848 – 49 (italské) a nakonec dožil jako, prý oblíbený, generální guvernér Lombardska. Zajisté byl také loajálním vojevůdcem – dokonce postupně pěti císařů. Byl tak dobrý vojevůdce, že byl jedním z autorů Napoleonovy porážky u Lipska 1813.
Píšete, že „hranice mezi geniálním vojevůdcem a masovým vrahem bývá často velmi subtilní a závisí jen na úhlu pohledu“. Nechme stranou podpásovku o masovém vrahovi; ano, jde právě o ten úhel pohledu. Já se na rozdíl od Vás domnívám, že výše stručně popsaná kariéra hraběte Radeckého plně odpovídá kriteriím úspěšnosti jeho doby, prohrávající velitel by zjevně takového věhlasu nedosáhl. Maršál Radecký žil v době, kdy se mezinárodní problémy často řešily válkou; střední Evropa tehdy měla štěstí, že především díky knížeti Metternichovi žila od r. 1815 až do 1848 relativně v míru, který pomáhala (ostatně jako je tomu i dnes) udržovat připravená bojeschopná vojska. V Rakousku, a tedy i v zemích Koruny české, takovým přípravám v duchu zásady „Chceš-li mír, připravuj se na válku“ stál v čele vedle panovníka také maršál Radecký. To je, podle mého úhlu pohledu, dostatečný důvod hledět na jeho historickou roli s úctou. Dnes v Evropě 21. století nemáme srovnatelnou osobnost, a že ji možná budeme brzy potřebovat!
Ještě pár slov k pomníku: Píšete o něm „špičkové umělecké dílo“ v úvozovkách – doporučuji něco si přečíst a případně se vypravit do Lapidária (nabízím Vám účast na našem tradičním setkání u pomníku Radeckého, každoročně 13. 11. od 17,00. Letos, kdy se v listopadu chystá řada připomínek 250. výročí maršálova narození, mohu nabídnout i řadu jiných příležitostí. V případě Vašeho zájmu Vás rád zařadím mezi novináře, které pravidelně informuji).
Staromilství – inu jak které. Já takové označení, které používáte v pejorativním významu, považuji za positivní ocenění vztahu k historii své vlasti. Je ale i staromilství moderní, velebící rozpad Rakouska-Uherska před sto léty a nostalgicky vzpomínající na vznik ČSR; jenže z nástupnického státu Československa do dnešních časů zbyly zase jen ty Korunní země. Něco na těch dějinách před rokem 1918 bude. Sto let programového zamlčování dějů před tím rokem (kromě husitství a ještě pár událostí, ovšem) je příčinou toho moderního staromilství
Ještě k „starému rétorickému triku“ – prý obviňujeme odpůrce z ideologičnosti. Prosím, přečtěte si to znovu – nikoho neobviňujeme, „rétorické triky“ nepoužíváme. My prostě konstatujeme, že existují ideoví (a jací jiní, prosím?) odpůrci obnovy památky maršála Radeckého, se kterými vedeme debatu a to zase ze svých ideových (ideologických) úhlů pohledu. O takovou veřejnou debatu se ostatně snažíme programově, neboť snad přivede mnoho lidí k hlubším úvahám. Na našich stránkách www.radecky.org jste mohl dojít až k rubrice „polemika“ a zjistit, že kritické články na naši adresu uveřejňujeme v plném rozsahu, přirozeně se svými reakcemi.
Ernst Denis – výtečný historik, s objektivními přístupy k českým dějinám (nebyl totiž Čech). Část jeho díla jsem četl, s obdivem, stejně jako Josefa Pekaře, z dnešních historiků především Jiřího Raka – vřele doporučuji. E. Denis má, jak možná víte, na domě vedle Gremlingovského paláce na Malostranském náměstí pamětní desku.
Na závěr – podle Vás „historizujících pomníků z 19. a 20. století máme v Praze už tolik, že některá její veřejná prostranství začínají připomínat vetešnictví“. To je, při vší úctě, pane redaktore, mírně řečeno projev neinformovanosti. Pokud nepočítáme Národní muzeum a Národní divadlo, stojí jen jeden takový, nedávno na své místo vrácená jezdecká socha císaře Františka II. v Kranerově kašně, pak ještě Karel IV. na Křižovnickém náměstí. Barokní památky jste naštěstí vyloučil, to bychom museli své obrazoborectví realizovat i na Karlově mostě. Pokud tedy jde o 19. a 20. století - na Karlově náměstí máme pět pomníků slavných Čechů z 19. století, na Václavském náměstí sv. knížete Václava; pomníky Palackého nebo legionářů pravděpodobně nemáte na mysli. V parku na Klárově se tvoří zárodek muzea problematických soudobých výtvorů pod širým nebem, to doufám není vzorem. Takže které vetešnictví jste měl konkrétně na mysli?
V úctě Váš ing. arch. Jan E.Bárta, předseda Spolku Radecký Praha