Dostali jsme co proto od pana Nickelliho (viz zde), hodně dostal vynadáno i pan redaktor Oppelt, ale nejvíc chudák hrabě Radecký! A pěkně od plic: pan Oppelt blábolí, my jsme fanatici monarchismu, nepřátelé demokracie a svobody, kolaboranti a zrádci českého národa (to je síla, co!), maršál Radecký byl prý generálem vraždění
, krvavým psem italské revoluce
a italovrahem
.
Co s takovým tvrzením? Pokusme se komentovat jen některé pasáže:
Jan Václav hrabě Radecký z Radče byl služebníkem Habsburků, věrným vojákem habsburské dynastie
. No samozřejmě, hájil zájmy své vlasti (ta byla, pane doktore, v té době i naší vlastí; jak známo, lid český a moravský i jeho šlechta prosluli odporem k velkoněmectví, současně spontánně vyjadřujíce naprostou loajalitu svému státu, rakouskému císařství).
Krvavý pes italské revoluce…
, traduje se, že dal postřílet několik tisíc Italů
. Vážený pane doktore Nickelli, co vy si mezi sebou tradujete, je vaše věc. Já podotýkám, že pokud je mi známo, je to záměrně vyfabrikovaná lež; Radecký naopak proslul ochranou civilistů. Na druhou stranu jistě chápete, že ve válce občas někdo zemře, a to na obou stranách.
Panu Nickellimu je služba panovníkovi a státu v polovině 19. století něčím odporným. Pro něj (ovšem mluví za miliony, řka My občané republiky…
) dějiny novodobého českého státu, jak praví, začaly v roce 1918. Inu, český stát jak známo podle tradice vznikl ve století desátém (ani v osmém, jak svého času balamutil západní politiky prof. Masaryk). V tom roce 1918 vznikl (i na základě výmyslu o československém národě) stát, který se rozpadl již po dvaceti létech (zejména proto, že rozprášením rakousko-uherska vzniklo ve střední Evropě mocenské vakuum, jehož důsledky předpověděl již František Palacký ve slavném dopise do Frankfurtu). A tak dále až k roku 1993. Leč nechme republiku republikou, zejména její dnešní podoba by stála za samostatnou polemiku.
Ohledně nařčení z našeho nepřátelství k demokracii a svobodě: není kvalitnějších demokracií v dnešní Evropě nad monarchie. Demokracie a svoboda, ale také povinnosti, právo a dodržování pravidel musí být základními hodnotami země. My nejsme jejich nepřáteli, naopak, zavazují nás vůči nám samým, ale i vůči nadnárodnímu celku a jeho obrannému společenství, jejichž jsme naštěstí součástí. Vaše nařčení je nemístné, asi jste byl nadmíru rozčilen. Odpouštím Vám.
Co se týká znovupostavení pomníku Radeckému na Malostranském náměstí, my to vidíme tak, že bychom tím konečně vyjádřili svůj nadhled nad věčně ublíženým pohledem na svoji minulost, vrátili bychom do veřejného prostoru skvělé umělecké dílo a ukázali světu, že se svých dějin a jejich osobností nebojíme. Jen ideologičtí zaslepenci jsou ochotni podle potřeby vymazávat celé úseky historie, zamlčovat padlé ve válkách, zatracovat vlastní elity (šlechtu), oslavovat srbského teroristu, přehlížet realitu a donekonečna opakovat svoje nacionální mantry bez ohledu na fakta.
Naštěstí pomalu dostáváme rozum i sebevědomí, v nádvoří Senátu stojí socha císařského maršála Waldsteina, vracejí se vesnické pomníky germanizátora Josefa II., vrátil se pomník Františka I. (dokonce dvakrát) i císaře Františka Josefa I; proč tedy ne maršála Radeckého? Bude připomínkou úseku našich národních dějin, na který zrovna můžeme být právem hrdí. Na závěr doporučuji četbu nezpochybnitelně vlasteneckého básníka Svatopluka Čecha: Ve stínu lípy.
Jan E. Bárta